MEDVĚDOVY OSOBNÍ STRÁNKY
Převzaté texty | |||
O B S A H :
- Jak fungují banky aneb Chci celou planetu a pět procent navíc
- Globální máj - Manifest hnutí "Occupy"
- KNIHA: Jan Keller - Politika s ručením omezeným
- Recenze knihy Jana Kellera Politika s r.o.
- Vratimovský seminář: Jan KELLER - Tunel na konci světla
- Vratimovský seminář: Jan KELLER - Dva druhy pravicových voličů
Jak fungují bankyanebChci celou planetu a pět procent navícNásledující příběh svérázným pohádkovým způsobem odhaluje způsob jak funguje současný finanční systém. Někteří interpretátoři sice hovoří o jakémsi spiknutí bankéřů, ale pravděpodobnější bude, že lidé postupně sami volili řešení, která se svého času jevila jako logická a výhodná, avšak později se projevila v úplně jiném světle. Bez ohledu na to, ke kterému mínění se přikloníte, lze tento příběh použít k ilustraci deformace finančního systému, a možná, že nám usnadní nalézt východisko ze současné neutěšené situace. Fabián si s rozechvěním připravoval projev k zítřejšímu veřejnému shromáždění. Vždy toužil po prestiži a moci, a teď se jeho sny konečně měly naplnit. Byl zlatníkem, vyráběl šperky a ozdoby, ale tato práce už ho dlouho neuspokojovala. Potřeboval nějaký vzrušující náročný úkol, a teď měl připraven i konkrétní plán. Lidé odnepaměti užívali systému přímé výměny zboží, barteru. Zajišťovali rodiny tím, že buď sami pokrývali všechny své potřeby, anebo se na něco specializovali. Všechny výrobní přebytky pak směňovali za přebytky jiných řemeslníků. Pravidelné tržní dny bývaly hlučné a prašné, ale lidé se srdečně zdravili a hřál je pocit přátelství a sounáležitosti. Tržnice byly veselými místy, avšak později tam bývalo už příliš mnoho lidí a u smlouvání docházelo k častým sporům. Na popovídání skoro nezbyl čas. Bylo načase vymyslet jiný, lepší systém. Lidé byli vcelku šťastní a užívali plodů své práce. Jednotlivá společenství si vytvořila vlastní vlády, jejichž úkolem bylo chránit svobodu a práva každého jednotlivce a zajistit, aby nikdo nebyl jiným nucen dělat cokoli, co by bylo proti jeho vůli. To bylo jediným posláním vlády a každého vládce dobrovolně podporovala komunita, která si ho vybrala. Jediným problémem, který tyto vlády nebyly schopny řešit, byl obchod. Bylo to problematické: má nůž cenu jednoho, nebo snad dvou košíků kukuřice? Co má větší hodnotu: kráva, nebo vůz? ... atd. Ale nikdo neuměl vymyslet nic lepšího. Pak přišel Fabián a prohlásil: „Znám způsob jak vyřešit problém s barterovými obchody. Jestli ho chcete poznat, přijďte zítra na veřejné shromáždění.” Příští den se lidé sešli na velkém shromáždění kde Fabián podrobně vysvětloval svůj nový „peněžní“ systém. Vypadalo to dobře a nedočkavě se ho ptali: „Jak můžeme začít?“ Fabián řekl: „Zlato, z nějž vyrábím ozdoby a šperky, je vynikající kov. Neztrácí lesk, nereziví a dlouho vydrží. Z části svého zlata udělám mince a každé takové minci budeme říkat dolar.“ Vysvětlil, že základem funkce nového systému budou „peníze“, které se stanou skutečným prostředkem spravedlivé výměny, mnohem lepším a dokonalejším než dosavadní výměnný obchod. Jeden z guvernérů se zeptal: „A co když někdo najde zlato, a začne si mince vyrábět sám?” „To by bylo velmi nepoctivé“ – pohotově odvětil Fabián. „Budou se používat jen mince schválené vládou, které na sobě budou mít vyraženo zvláštní označení.“ Návrh zněl opravdu rozumně, a tak navrhli aby každý dostal stejný počet mincí. „Já si ale zasloužím víc,“ ozval se výrobce svíček. „Mé svíčky přece používá každý.“ „Ne ne,“ namítali farmáři,„bez potravy nelze žít, a proto bychom nejvíce měli dostat my!“ A vypukla hádka. Fabián je chvíli nechal a nakonec řekl: „Protože se neumíte dohodnout navrhuji, aby ode mne každý dostal tolik mincí o kolik požádá. Nebudou v tom žádná omezení, kromě povinnosti splatit dluh. Čím víc dostanete, tím více mi po roce budete muset vrátit.“ „A co z toho budeš mít ty?” ptali se ho. „Protože vám poskytnu službu obstaráváním peněz, mám za svou práci nárok na odměnu. Povězme, že dokud mi je budete dlužni, vrátíte mi za každých 100 poskytnutých mincí každoročně 105 mincí. Těch 5 mincí navíc bude mou odměnou za poskytovanou službu a budu ji nazývat úrokem.“ Zdálo se, že nikdo nepředloží lepší návrh, a pětiprocentní odměna vypadala rozumně. „Dobrá,“ řekl nakonec Fabián, „přijďte ke mně příští pátek a můžeme to spustit.“ Pak už Fabián neztrácel ani vteřinu. Dnem a nocí razil mince a ke konci týdne byl hotov. Lidé se seřadili do zástupu před jeho obchodem, a když si nové mince prohlédli a schválili guvernéři, byl systém uveden do praxe. Někteří si půjčili zprvu jen pár mincí, aby nový systém mohli vyzkoušet. Brzy shledali, že peníze jsou skvělá věc a zanedlouho už všechno hodnotili ve zlatých mincích, dolarech. Hodnota, kterou teď začali připisovat všemu zboží, se nazývala „cenou“ a závisela především na množství práce potřebné k výrobě oceňované věci. Jestliže výroba vyžadovala hodně práce a času, byla cena přiměřeně vysoká, zatímco věci vyrobené s malým úsilím byly poměrně levné. V jednom městě žil Petr, široko daleko jediný hodinář. Ceny měl vysoké, protože zákazníci byli ochotni platit za jeho hodinky značné sumy. Později však začal hodinky vyrábět i jiný člověk a aby získal zákazníky nabízel je za nižší cenu. Petr byl nucen reagovat a ceny hodinek brzy poklesly, protože oba hodináři se snažili poskytovat co nejvyšší kvalitu za co nejméně peněz. Tak se zrodila opravdová konkurence. Podobné to ale bylo i u stavitelů, přepravců, farmářů… prakticky v každém oboru. Protože měli volnost výběru, vybírali si zákazníci to, co považovali za nejlepší transakci. Žádná umělá ochrana, jako například licence nebo cla či povolení, která by bránila podnikat v dané oblasti dalším lidem, neexistovala. Životní úroveň postupně rostla a lidé se sami divili, jak se předtím vůbec mohli obejít bez peněz. Koncem roku opustil Fabián své zlatnictví a šel navštívit ty, kteří mu dlužili peníze. Někteří měli více mincí než si vypůjčili, což však znamenalo, že jiní jich měli méně, protože v oběhu byl jen omezený počet mincí.Ti, kteří jich měli více než si vypůjčili mu bez problémů vrátili 100 plus dalších 5, ale i tak si museli vzít znovu půjčku k dalšímu podnikání. Ostatní si s překvapením uvědomili, že svůj dluh a úrok nemohou splatit. Proto dříve, než jim půjčil další peníze, si Fabián vzal do zálohy něco z jejich majetku a v příštím roce se všichni snažili získat požadovaných 5 mincí navíc. Nikdo nepochopil, že se podobně jako jejich vlastní země nemohou zbavit dluhu dokud nevrátí všechny mince, ale i pak jim zbývá vrátit za každých 100 ještě 5 mincí, které ve skutečnosti nebyly fyzicky v oběhu. Kromě Fabiána totiž nikdo nepochopil, že splatit úrok bylo prostě nemožné – protože k tomu potřebné dodatečné mince se nikdy nedostaly do oběhu, takže někdo nutně musel být poškozen. Pravda, i Fabián občas utrácel peníze na vlastní nákupy, ale nemohl utratit 5% z celé ekonomiky sám pro sebe. Lidí byly tisíce a on byl sám. Navíc byl stále ještě zlatníkem, a už to zajišťovalo slušné živobytí. V zadní části dílny měl trezor, a tehdy některé napadlo, že by si u něj mohli ukládat část svých mincí kvůli bezpečnosti. Za to si zlatník účtoval malý poplatek podle množství uložených peněz a doby úschovy. Majiteli peněz vystavil stvrzenku. Když šel takový člověk nakupovat, obyčejně s sebou nenosil zlaté mince. Místo peněz přenechal obchodníkovi jednu či několik „fabiánovských“ stvrzenek (podle ceny nakupovaného zboží). Obchodníci stvrzenky uznávali a přijímali je rádi, protože věděli, že si je u Fabiána kdykoli mohou vyměnit za mince. Avšak místo směňování stvrzenek za zlato si je začali předávat z ruky do ruky. Lidé měli k stvrzenkám velkou důvěru – považovali je za stejně hodnotné jako mince. Fabián si brzy povšiml, že lidé vyžadují výměnu stvrzenek za mince jen zřídka a uvažoval: Mám vlastně jejich zlato stále u sebe a přitom musím tvrdě pracovat a razit nové mince. Není to směšné? Nenašlo by se snad dost lidí, kteří by toho ležícího zlata ochotně využili za úroky? Stejně jen nečinně leží v trezoru a málokdo si ho vybere. Když mohu použít mince z trezoru nemusím vyrábět další. Nejsou to sice moje peníze, ale mám je u sebe, a to je nejdůležitější. Zpočátku velice opatrně půjčoval vždy jen pár mincí, na krátkou dobu, a i to jen tehdy, když byl skálopevně přesvědčen, že je dlužník včas vrátí. Ale postupně nabral odvahy a půjčoval stále větší a větší obnosy. Když se na něj jednoho dne kdosi obrátil s žádostí o vysokou půjčku, Fabián navrhl: „Co kdybychom to udělali takto? Místo abyste u sebe nosil všechny ty peníze, můžete si je uložit u mne, a já vám vystavím několik stvrzenek v jejich hodnotě.“ Dlužník souhlasil a odešel s hromadou potvrzenek. Tak získal klient půjčku, zatímco zlato ani na sekundu neopustilo trezor. Když odešel, Fabián se rozesmál. Vlk se nažral a koza zůstala celá! Mohl „půjčovat“ zlato, ale přitom ho mít stále u sebe. Známí, neznámí, přátelé i nepřátelé – všichni k uskutečňování svých podnikatelských plánů potřebovali peníze – a vždy, když mohli dokázat, že jsou schopni dluh splatit, dostali potřebnou půjčku. Fabián tak mohl prostým vypisováním stvrzenek půjčovat mnohem vyšší sumy, než byla hodnota těch uložených v trezoru, a přitom ani nebýt vlastníkem půjčovaného zlata. Dokud se majitelé nepřihlásí o své zlato a důvěra lidí je zachována, je to bezpečný postup. Fabián vedl účetní knihu, v níž evidoval dluhy a úvěry každého dlužníka. Ukázalo se, že obchod s půjčováním peněz je opravdu velmi výnosný. Jeho společenské postavení rostlo téměř současně s jeho bohatstvím. Stal se váženým mužem budícím úctu a jeho názorů ve finančních otázkách si vážili téměř jako proroctví. O jeho aktivity se časem začali zajímat i zlatníci z jiných míst a jednoho dne se ho vydali navštívit. Vysvětlil jim, co dělá, ale velice zdůrazňoval, aby všechno zachovali v tajnosti. Kdyby se to prozradilo celý systém by zkrachoval, a proto se zlatníci dohodli, že vytvoří tajnou alianci. Pak se vrátili domů a začali se činit tak, jak je Fabián naučil. I u nich začali lidé brát stvrzenky jako rovnocenné zlatu a mnozí je odevzdávali k bezpečné úschově do trezorů stejně jako mince. Když chtěl jeden obchodník zaplatit zboží druhému, prostě jen vypsal příkazní lístek s pokynem Fabiánovi, aby peníze z jeho účtu přesunul na účet jiného obchodníka. Úpravu čísel na obou účtech zvládal Fabián během několika minut. Nový způsob brzy získal velkou oblibu a příkazovým lístkům k převodu peněz se začalo říkat „šeky“. Později se zlatníci z různých míst pozdě v noci znovu tajně sešli a Fabián jim vysvětlil nový plán. Následující den se sešel se všemi vládními představiteli a řekl: „Stvrzenky, které vydáváme jsou velmi populární. Jistě jich používá i většina z vás a sami říkáte, že je to výhodné.“ Představitelé souhlasně přikyvovali, ale v duchu přemýšleli, v čem asi je problém. „Tedy k věci,“ pokračoval Fabián, „některé z těchto stvrzenek jsou falešné, protože je vystavují podvodníci. To musí přestat.“ Vládní představitelé se zděsili. „Co bychom proti tomu mohli udělat?“ ptali se. Fabián odpověděl: „V první řadě navrhuji, aby si monopol na tisk nových stvrzenek vyhradil stát. Bude je tisknout na zvláštní papír s velmi komplikovaným obrázkem a každou stvrzenku pak podepíše hlavní guvernér. My zlatníci rádi uhradíme náklady za tisk, protože nám to ušetří spoustu času s vypisováním stvrzenek.“ Představitelé řekli: „Naším úkolem přece je chránit občany před podvodníky a myslíme, že je to dobrá rada.“ A tak schválili tisk nových stvrzenek, které dostaly název „bankovky“. „Druhý problém je v tom,“ pokračoval nato Fabián „že někteří těží zlato a razí vlastní zlaté mince. Navrhuji, abyste vydali zákon nařizující aby každý, kdo objeví zlato, byl povinen odevzdat ho státu. Samozřejmě, že za ně náhradou dostane bankovky a mince.“ I tento návrh vyhlížel dobře, a tak bylo bez velkého váhání schválen a neprodleně vydáno velké množství nových bankovek. Na každé byla vytištěna určitá hodnota – 1 dolar, 2 dolary, 5 dolarů, 10 dolarů atd. Nepatrné náklady spojené s tiskem uhradili zlatníci. Lehké a skladné bankovky se nosily mnohem pohodlněji a obyvatelstvo je brzy akceptovalo. Ale i přes svou popularitu používali nových bankovek a mincí jen v 10% všech transakcí. Záznamy ukázaly, že 90% z nich bylo i nadále prováděno prostřednictvím šeků. Nato se Fabián pustil do realizace druhé části svého plánu. Až dosud lidé za úschovu peněz u něj platili. Aby přilákal více peněz do svého sejfu, Fabián vkladatelům nabídl, že bude ze sumy jejich vkladu platit 3% úrok. Většina lidí byla přesvědčena, že Fabián půjčuje dlužníkům peníze za 5% úrok, takže jeho zisk ještě stále představuje dvouprocentní rozdíl. Mimo se zdálo zjevně lepším dostat 3% než za úschovu peněz ještě platit. Objem úspor rychle rostl a zaplňoval další sejfy. Kdyby v takovém případě nebyl k dispozici dostatek peněz pojali by lidé podezření, zejména když jejich vkladní knížky vykazovaly vysoké vklady. Kromě toho mohl Fabián za každých 900 dolarů, které půjčoval a osobně vypisoval šeky, požadovat úrok 45 dolarů, tedy 5% z 900. Když se mu dluh i s úrokem vrátil, čili dostal 945 dolarů, stornoval 900 dolarů ve sloupci dluhů a ponechal si úrok ve výši 45 dolarů. Proto velice ochotně platil 3 dolary za každých vložených 100 dolarů, které nikdy neopustily jeho sejfy. To znamenalo, že z každých 100 dolarů, které měl v depozitu mohl dosáhnout 42% zisku, i když si lidé mysleli, že vydělává jen 2%. Stejně si počínali i ostatní zlatníci. Vyráběli tak peníze z ničeho, pouhými několika škrty pera, a pak za to inkasovali úroky. Zlatníci už nerazili nové mince, razila je vláda, která tiskla také bankovky předávané zlatníkům k distribuci. Jedinými Fabiánovými náklady byly drobné poplatky za tisk. Zlatníci naproti tomu vytvářeli peníze formou úvěrů, z nichž brali úroky. Většina lidí si myslela, že emisi peněz zabezpečuje vláda. Stejně tak se domnívali, že Fabián půjčuje peníze, které si předtím uložil někdo jiný, i když bylo velmi zvláštní, že poskytováním půjček nedocházelo k snižování vkladů. Kdyby si všichni vkladatelé najednou chtěli vybrat své vklady, byl by celý podvod okamžitě odhalen. Jakmile klient požadoval vysokou půjčku v bankovkách nebo mincích, proběhlo všechno jako na másle. Fabiánovi jednoduše stačilo vysvětlit vládě, že si růst počtu obyvatel a výroby vyžaduje víc bankovek a vláda mu je za malý poplatek ochotně nechala vytisknout. Jednoho dne se u Fabiána objevil jeden bystrý muž a řekl: „Za každých sto dolarů, které půjčujete, požadujete vrátit sto pět dolarů. To je ale nespravedlivý úrok. Požadovaných pět dolarů nebude nikdy možné splatit, protože jednoduše neexistují. Farmáři produkují potraviny, průmysl vyrábí zboží atd., ale vy jen množíte peníze.“ „Předpokládejme, že v celé zemi jsou jen dva podnikatelé, zaměstnávající všechny lidi. Oba si od vás půjčí po 100 dolarech. Za mzdy a materiál utratí po 90 dolarech a zbude jim zisk ve výši 10 dolarů (příjem). To znamená, že celková kupní síla bude 90 dolarů + 2 krát po 10 dolarech, čili 200 dolarů. Aby vám však splatili půjčku, museli by prodat celou svou produkci za 210 dolarů. Bude-li jeden z nich mít štěstí a celou svou produkci prodá za 105 dolarů, může druhému zůstat nanejvýš 95 dolarů.“ (Když je celková kupní síla 200 dolarů a jeden z podnikatelů dostane 105, zůstane v rukou zákazníků jen 95 dolarů, za něž si budou moci koupit zboží druhého podnikatele.) „Část zboží tedy bude neprodejná, protože neexistují peníze, za něž by ho bylo možné koupit. Ten podnikatel vám zůstane dlužen 10 dolarů, a tuto částku vám bude moci splatit jen tehdy, když si znovu vypůjčí. Je to nemožný systém,“ řekl ten muž a mínil: „Správně byste měl vydat 105 dolarů, t.j. 100 dolarů mně a 5 dolarů na své útraty. Takto bude v oběhu 105 dolarů a dluh bude možné splatit.“ Fabián ho klidně vyslechl a pak řekl: „Ekonomika financí, mladý muži, je velmi komplikovaná záležitost vyžadující dlouholeté studium. Dovolte, abych se o tyto záležitosti staral já a vy se starejte o své. Musíte se stát produktivnějším, zvyšujte výrobu, snižujte náklady a buďte lepším obchodníkem. Já vám v tom budu vždy ochotně pomáhat.” Muž odešel, ale Fabián ho nepřesvědčil. S jeho finančními operacemi nebylo něco v pořádku a ten člověk vycítil, že nedostal upřímnou odpověď. Většina však Fabiána respektovala: „Je to odborník, ostatní se určitě mýlí. Podívejte jak se země vyvinula, jak vzrostla výroba – máme se nesporně lépe.“ Avšak aby podnikatelé měli z čeho platit úroky z půjček, museli začít zvyšovat ceny. Dělníci si náhle stěžovali, že jejich platy jsou příliš nízké. Zaměstnavatelé ale odmítali zvyšovat mzdy s tvrzením, že by je to zruinovalo. Ani zemědělci nemohli dostat spravedlivou cenu za své produkty a hospodyně naříkaly, že potraviny jsou příliš drahé. Nakonec někteří začali i stávkovat, což bylo do té doby neslýchané. Jiné chudoba zcela deprimovala a jejich přátelé a příbuzní si jim nemohli dovolit pomáhat. Většina lidí přestala vnímat skutečné bohatství všude kolem sebe – úrodné půdy, obrovských lesů, nerostů či stád dobytka. Mysleli už jen na peníze a pořád měli pocit, že jich mají málo. Systém však nikdy nezpochybňovali; byli přesvědčení, že všechno má pod kontrolou stát. Pár jich pak dalo dohromady přebytečné peníze a založili „úvěrové“ či „finanční“ společnosti. Takto mohli získat 6 nebo i více procent, což bylo lepší, než 3 procenta, která platil Fabián. Mohli však půjčovat jen peníze, které skutečně vlastnili – neměli ta zvláštní zplnomocnění umožňující vytvářet peníze z ničeho, prostým záznamem čísel do knih. Protože tyto finanční společnosti začínaly Fabiána a jeho přátele znepokojovat, rychle založili několik vlastních. Ve většině případů skoupili jiné společnosti ještě předtím, než stačily rozvinout svou činnost. Brzy se všechny tyto finanční společnosti ocitly v jejich rukou nebo je měli pod kontrolou. Ekonomická situace se zhoršovala. Zatímco dělníci byli přesvědčeni, že jejich šéfové vydělávají příliš mnoho, jejich šéfové tvrdili, že zaměstnanci jsou líní a nepracují dost poctivě po celý den. Obviňovali se navzájem, vláda nebyla schopna předložit žádné řešení a kromě toho se jako nejakutnější problém ukázal boj s rostoucí chudobou. Stát proto spustil projekty sociální péče a přijal zákony, nutící lidi aby na ně přispívali. Mnohé to pohněvalo – věřili totiž v tradiční představu vzájemné pomoci na dobrovolném základě. „Tyto zákony legalizují loupež. Vzít člověku něco proti jeho vůli je bez ohledu na účel použití obyčejná krádež.“ Ale lidé se cítili bezbranní a obávali se, že nebudou-li platit skončí ve vězení pro dlužníky. Projekty sociálního zabezpečení sice zpočátku přinesly jistou úlevu, ale problém se zakrátko vrátil a k jeho řešení bylo zapotřebí ještě více peněz. Náklady spojené se záchytnými systémy stále rostly a spolu s nimi i státní byrokracie. Vládní představitelé byli většinou poctiví muži, kteří se snažili zastávat svou funkci co nejlépe. Neradi žádali peníze od lidí, a tak nakonec nezbylo než si vypůjčit u Fabiána a jeho přátel. Neměli ovšem ani potuchy jak tento dluh splácet. Rodiče si už nemohli dovolit platit učitele vyučující jejich děti. Nemohli si dovolit platit lékařům. Stát byl nucen převzít tyto činnosti na sebe. Učitelé, lékaři a mnozí další se stali státními zaměstnanci. Jeden po druhém bankrotovali i přepravci, a tak mohl Fabián na každých 100 dolarů v bankovkách a mincích, které měl v depozitu, půjčovat 200, 300, 400 a někdy až 900 dolarů. Musel jen dávat pozor, aby nepřekročil poměr devět k jedné, protože jedna osoba z desíti někdy požadovala své úspory v hotovosti. Jen málo státních zaměstnanců bylo spokojeno se svou prací. Dostávali sice slušný plat, ale ztratili identitu. Stali se drobnými kolečky obrovského stroje. Neexistoval prostor pro vlastní iniciativu, za mimořádné úsilí se jim dostávalo jen minimálního uznání, jejich příjem byl fixní a k úpravě platu či služebnímu postupu docházelo jen tehdy, když jejich nadřízený odešel do důchodu nebo zemřel. Zoufalí vládní představitelé se rozhodli požádat Fabiána o radu. Považovali ho za velmi moudrého člověka, který budil dojem, že ví jak vyřešit záležitosti okolo peněz. Pozorně si je vyslechl a pak řekl: „Mnozí lidé neumí řešit vlastní problémy – potřebují někoho, kdo by to dělal za ně. Jistě budete souhlasit, že většina lidí má právo na štěstí a zajištěné základní věci k životu. Vždyť jedno z našich nejdůležitějších hesel říká: Všichni lidé jsou si přece rovní, ne?” „Jediný způsob, jak všechno vrátit do rovnováhy, je vzít přebytečné bohatství bohatým a dát ho chudým. Začněte zdaňovat. Čím více někdo má, tím víc bude muset platit. Vybírejte daně od každého člověka podle jeho schopností a rozdávejte každému podle jeho potřeb. Školy a nemocnice musí být bezplatně k dispozici všem, kteří si to nemohou dovolit...” Pronesl dlouhou plamennou řeč plnou velkých ideálů a zakončil ji slovy: „A nezapomeňte, že mi dlužíte peníze. Půjčujete si u mne už dlouho. Ale já vám chci pomoci a proto souhlasím, abyste mi platili jen úroky. Jistinu ponecháme jako nesplacený kapitálový dluh a vy mi budete platit jen úroky.“ Vládní představitelé odešli a aniž by důkladněji přemýšleli nad reálností Fabiánových koncepcí zavedli odstupňovanou daň z příjmu – čím víc vyděláš, tím vyšší bude tvá daňová sazba. Nelíbilo se to nikomu, ale člověk měl jen dvě možnosti: buď bude platit daně, anebo skončí ve vězení. Obchodníci byli opět nuceni zvyšovat ceny. Dělníci žádali vyšší platy a tak buď doháněli zaměstnavatele k bankrotům, anebo k tomu aby začali nahrazovat lidi stroji. To vyvolalo další zvyšování nezaměstnanosti a přinutilo stát zavést další sociální projekty a zvyšovat sociální dávky. Aby v některých odvětvích průmyslu udržela zaměstnanost, byla zavedena cla a další ochranné mechanismy. Někteří lidé si začali klást otázku, zda je smyslem výroby vyrábět zboží nebo udržovat zaměstnanost. Protože se všechno náhle zhoršovalo, snažili se regulovat platy, ceny a nakonec úplně všechno. Stát se snažil získat více peněz pomocí daně z obratu, daně ze mzdy a dalších daní. Někdo si povšiml, že bochník chleba, cestou od farmáře pěstujícího pšenici až k hospodyni, na sebe nabalí více než 50 druhů daní. Objevili se „experti“ a někteří z nich se dostali do vlády, ale časem musel každý z nich odstoupit, protože skoro ničeho nedosáhl. I když podrobil daně „restrukturalizaci“ celková daňová zátěž neustále vzrůstala. Fabián začal požadovat splácení svých úroků, což pohlcovalo stále větší podíl z daní. Poté začaly vznikat politické strany – lidé se začali hádat, která skupina guvernérů by uměla nejlépe vyřešit jejich problémy. Handrkovali se o jednotlivé osobnosti, idealismus, pověst politických stran, tedy o všem možném mimo skutečných problémů. Městské rady se začaly dostávat do potíží. V nejednom z měst přesáhla výška úroků z dluhů daně vybrané v daňovém roce. Suma nesplacených úroků neustále vzrůstala v celé zemi – a nesplacený úrok byl zatížen dalším úrokem. Postupně se ohromná část skutečného bohatství země dostala do rukou Fabiána resp. jeho přátel – zlatníků - a s tím se zvýšila i jejich kontrola nad lidmi. Ale pořád ještě nebyla úplná. Fabián a jeho přátelé věděli, že nebudou mít situaci pevně v rukou dokud nebude pod kontrolou každá osoba. Většina lidí nesouhlasících s daným systémem, mohla být snadno umlčena finančním tlakem nebo vystavena veřejnému posměchu. Proto Fabián s přáteli skoupili většinu deníků, televizních a rozhlasových stanic a pečlivě si vybírali ty, kteří v nich pracovali. Mnozí z nich měli upřímnou snahu zlepšit tento svět, ale nikdy nepochopili jak jsou zneužíváni. Jejich řešení se vždy zabývala jen následky problémů, ale nikdy jejich skutečnými příčinami. Existovalo vícero novin: pravicové, levicové, jedny pro pracující, jiné pro manažery, atd. Nezáleželo na tom, kterým z těch novin jsi věřil, pokud jsi nezačal přemýšlet nad skutečnými problémy. Fabiánův plán byl téměř před završením – celá země měla vůči němu dluhy. Prostřednictvím vzdělávání a masových médií kontroloval i to, o čem lidé přemýšlejí. Dokázali už přemýšlet jen nad tím a věřit jen tomu, co jim diktoval. Když má člověk více peněz, než kdy může utratit pro své potěšení, co by ho asi tak ještě mohlo nadchnout? Pro ty s touhou po vládnutí je jedinou odpovědí moc – holá absolutní moc nad ostatními. Do masmédií a vlády se dostávali idealisté, ale pro skutečnou kontrolu vybíral Fabián jen lidi s mentalitou vládců. Touto cestou se dala většina zlatníků. Poznali, co znamená vlastnit obrovské bohatství, avšak ten pocit je už neuspokojoval. Potřebovali výzvu, nové emoce a jejich nejnovější zábavou se stala moc nad masami. Byli přesvědčení, že jsou lepší než ostatní. „Vládnout je naše právo a povinnost. Masy neví, co je pro ně dobré. Potřebují aby je někdo vedl a usměrňoval. Vládnout je naše přirozené právo.“ Fabián s přáteli zlatníky vlastnili mnoho bank půjčujících peníze. Samozřejmě, byly v soukromém vlastnictví různých majitelů. Ti si teoreticky konkurovali, ale ve skutečnosti úzce spolupracovali. Když se jim podařilo přesvědčit několik vládců, založili instituci nazvanou Centrum peněžních rezerv, což vlastně byla centrální banka. Dokonce přitom nepoužili ani vlastní peníze, ale vytvořili úvěr krytý částí vkladů svých zákazníků. Tato instituce byla fasádou systému regulujícího emisi peněz a vzbuzovala dojem, že jde o činnost prováděnou vládou. Kupodivu se však členem jejího představenstva nemohl stát žádný člen vlády ani státní zaměstnanec. Vláda si přestala půjčovat přímo od Fabiána, a začala využívat systému dluhopisů Centra finančních rezerv. Zárukou byla předpokládaná výška daňových příjmů v nesledujícím roce. To bylo přesně v souladu s Fabiánovým plánem – odpoutat od sebe každé podezření a vzbudit dojem, jakoby šlo výlučně o operace státu, ale přitom ze zákulisí stále všechno řídil. Takto měl Fabián nepřímo v hrsti vládu, která byla nucena poslouchat ho na slovo. Chvástal se: „Svěřte mi pod kontrolu peníze státu a bude mi jedno, kdo tvoří zákony.“ Bylo tedy úplně lhostejné, která skupina vládců byla zvolena. Krevní oběh státu, peníze, měl pod kontrolou Fabián. Vláda se takto dostávala k penězům, ale každá půjčka byla zatížená úrokem. Stát utrácel stále víc peněz na sociální péči a sociální dávky a brzy začal mít problémy se splácením úroků, o splácení jistiny nemluvě. Našli se však lidé, kteří se začali ptát: „Peníze jsou přece systém vytvořený člověkem. Nedal by se přizpůsobit tak, aby lidem sloužil místo aby nad nimi vládl?” Takových lidí ale bylo stále méně a jejich hlasy zanikaly v bláznivé honbě za úroky, které ve skutečnosti nebyly vytvořeny v peněžní formě, a tedy vlastně vůbec neexistovaly. Vlády se střídaly, měnily se názvy politických stran, ale hlavní politický směr se nezměnil, bez ohledu na to, která vláda byla „u kormidla“. Fabiánův vytoužený cíl byl každým rokem blíže. Politika už lidem neříkala nic a přestali se o ni zajímat. S vypětím posledních sil platili daně a něčeho navíc už nebyli schopni. A tehdy dozrál čas pro Fabiánův poslední tah. 10% peněžní zásoby ještě bylo ve formě bankovek a mincí. Ty bylo nutné odstranit tak, aby to nevyvolalo podezření. Dokud lidé používali hotové peníze, mohli nakupovat a prodávat tak jak chtěli – do jisté míry stále ještě měli svůj život pod kontrolou. Nosit u sebe bankovky a mince nebylo právě bezpečné. Šeky nebyly akceptovány za hranicemi místní komunity. Proto se hledal výhodnější systém. A s řešením opět přišel Fabián. Jeho organizace každému vydala malou plastovou kartičku s jménem, fotografií a identifikačním číslem. Kdekoli klient předložil tuto kartu, majitel obchodu se spojil s centrálním počítačem a zkontroloval si platební schopnost klienta. Když byla v pořádku, mohl si nakoupit cokoli chtěl, a to až do určité výše. Zpočátku mohli lidé používat jen malé úvěrové sumy a když je do měsíce splatili, nemuseli platit žádný úrok. Pro zaměstnaného člověka to bylo skvělé, ale co si s tím mohl počít podnikatel? Musel instalovat stroje, vyrábět zboží, platit mzdu zaměstnancům, atd., prodat všechno své zboží a teprve pak mohl vypůjčené peníze vrátit. Když byl pozadu s placením, musel za každý měsíc zaplatit úrok ve výši 1,5% z dlužné sumy, což představovalo až 18% ročně. Obchodníci neměli jiné východisko než přičíst těchto 18% k prodejní ceně. Tyto dodatečné peníze (18%) ovšem nikdo nikomu nepůjčil. Obchodníky v celé zemi postavili před původní neřešitelný úkol – z každých 100 dolarů, které si půjčili, museli vrátit 118 dolarů – přičemž těch 18 dolarů navíc nebylo nikdy vytvořeno. Fabián s přáteli si ještě více zvýšili společenskou reputaci. Považovali je za vzory serióznosti a bezúhonnosti. Jejich vyjádření k problematice financí a ekonomiky byla přijímána s téměř posvátnou úctou. Mnoho malých firem zkolabovalo pod vahou neustále rostoucích daní. K různým činnostem byla nevyhnutná rozličná povolení, takže i firmy, které se ještě držely nad vodou, považovaly tyto podmínky za hodně tvrdé. Fabián vlastnil a měl pod kontrolou všechny velké společnosti se stovkami poboček. Zdánlivě si sice vzájemně konkurovaly, avšak měl je všechny pod kontrolou. Nakonec byli všichni ostatní konkurenti nuceni zanechat podnikání. Stejný osud postihl i instalatéry, tesaře, elektrikáře a většinu dalších malých odvětví – pohltily je Fabiánovy gigantické firmy, nad nimiž navíc držel ochrannou ruku stát. Fabián se snažil, aby plastické platební karty úplně nahradily bankovky a mince. Plánoval, že když se stáhnou z oběhu všechny bankovky, budou nadále moci fungovat už jen firmy a obchodní společnosti využívající počítačový systém platebních karet. Počítal s tím, že někteří lidé dříve či později o svou kartu přijdou, nebudou moci nic kupovat ani prodávat, dokud opět neprojdou prověrkou a nedostanou nový průkaz totožnosti. Proto potřeboval zákon, který by mu umožňoval maximální kontrolu, zákon, podle nějž by každý člověk musel mít vytetované na ruce své identifikační číslo. Bylo by ho možné vidět pod speciální lampou napojenou na počítač. Každý takový počítač by byl napojen na výkonný centrální počítač, takže Fabián by věděl o každém člověku úplně všechno. Mimochodem, termín, který svět financí používá k pojmenování takového systému je „frakční rezervní bankovnictví“. Tento příběh je samozřejmě smyšlený. Ale jestli jste dospěli k závěru, že má znepokojivě blízko k pravdě a chtěli se dozvědět více o lidech podobných Fabiánovi, je dobré začít studiem aktivit anglických zlatníků v 16. a 17. století. Například Bank of England začala svou činnost v roce 1694. Král Vilém Oranžský se v důsledku válčení s Francií ocitl ve finančních potížích. Zlatníci mu „půjčili“ 1,2 miliónu liber (v té době nepředstavitelně velkou sumu) za těchto podmínek:
Do té doby byly všechny jejich operace jako vydávání stvrzenek na vyšší sumy než měli v depozitech úplně protizákonné. Legalizovala to až tato licence. V roce 1694 získal William Patterson královskou licenci umožňující založení centrální banky -Bank of England.
Další citace: Lord Acton, předseda Královského soudu, 1875 – „Bitva, která probíhá už celá staletí, a kterou bude dříve nebo později nutné definitivně vybojovat, je souboj lidí a bank.“ Reginald McKenna, prezident banky Bank Midland v Londýně – „Běžný občan bohužel nechce znát skutečnost, že banky mohou (a také to dělají) vytvářet a ničit peníze jak si zamanou. Jsou to banky, které mají pod kontrolou úvěry státu, usměrňují politiku vlády a mají osudy lidí ve svých rukou.“
Phillip A. Benson, prezident Asociace amerických bankéřů, 8. června 1839 – „Kapitál se musí chránit všemi možnými způsoby v kombinaci se zákonodárstvím. Dluhy musí být spláceny, nesplácené dluhopisy a hypotéky musí být co nejrychleji zabaveny. Když lidé přijdou soudní cestou o střechu nad hlavou, budou poslušnější a ovladatelnější pomocí vlády silné ruky, působící prostřednictvím centrální finanční moci kontrolované předními finančníky.“ „Tato pravda je dobře známá elitě, která se dnes zasazuje o vytvoření finančního impéria k ovládnutí světa.“ „Rozdělením voličů do rozličných skupin prostřednictvím politického stranického systému je můžeme nasměrovat tak, aby svou energii vybíjeli ve sporech nad nepodstatnými problémy. Když jsme postupovali opatrně, dosáhli jsme všeho, co se pečlivě naplánovalo a úspěšně realizovalo.“ Sir Denison Miller – Během jednoho interview v roce 1921, když se ho ptali, zda za první světové války financoval Austrálii sumou 700 miliónů dolarů prostřednictvím Commonwealth Bank, odpověděl: „Ano, je to tak, a kdyby válka pokračovala, mohl jsem poskytnout stejnou sumu ještě jednou.“ Na otázku, zda tuto sumu měl k dispozici pro produktivní účely už předtím, v době míru (tedy v období hospodářské krize), odpověděl „Ano.“ Ve “Vraťte nám, co jste ukořistili”, č. 2, autor Len Clampett shrnuje: „Aby bylo možné vykonávat práci za mzdu, musí být splněny čtyři podmínky:
"Jakmile libovolná z těchto podmínek nebude splněna, práce se nerealizuje. Je to přirozený samoregulační systém. Když je práce, kterou je třeba udělat, neschází materiál a chuť lidí pracovat, jediné, co je třeba, je vytvořit peníze. Je to velice jednoduché.“
Úryvek z dopisu firmy Rotschild Bros of London adresovaný jedné bankéřské firmě v New Yorku ze dne 25. června 1863:
Následující citát byl zveřejněn v časopise Idaho Leader, de 26. srpna 1924 a dvakrát ho přednesli i na půdě britského parlamentu: poslanec John Evans v roce 1926 a poslanec M.D. Cowan na zasedání na přelomu let 1930-1931. Ve Spojených státech má emisi peněz pod kontrolou Federální rezervní úřad (FED). Není to vládní orgán, ale rada soukromých bankéřů. Většina z nás je přesvědčena, že Federální rezervní systém (Americká centrální banka) je pobočkou vlády. Není to pravda... V roce 1913 podepsal prezident Woodrow Wilson dokument, který vytvořil Federální rezervní systém (Americkou centrální banku), čímž uvrhl americký lid do dluhového otroctví až do doby, kdy se probudí ze spánku a svrhne tohoto krutého tyrana. Abychom pochopili jak funguje emise peněz, můžeme peníze v ekonomice přirovnat k jízdenkám. Jízdenky tiskne tiskárna, která dostala zaplaceno za svou práci. Tiskárna si nikdy nedělá nárok na vlastnictví těchto jízdenek... A je nemyslitelné, aby dopravce odmítl poskytnout cestujícím například místo ve vlaku, protože nemá vytištěno dost jízdenek. Ze stejných důvodů by vláda neměla bránit lidem v přístupu k běžnému obchodování a průmyslu, a tím je vlastně vylučovat z ekonomického procesu tvrzením, že nemá peníze. Předpokládejme, že si vláda vypůjčí 10 miliónů. Vytištění bankovek stojí bankéře pár stovek a trochu více času zabere zaúčtování. Myslíte, že je spravedlivé, aby se naši občané každodenně dřeli v práci jen proto, aby ekonomicky udrželi svou rodinu a střechu nad její hlavou, zatímco bankéři ze svých zisků tloustnou? Úvěr vytvořený bankou vlastněnou státem je navíc lepší, než úvěr vytvořený soukromými bankami, protože není třeba vymáhat peníze na dluh od lidí prostřednictvím daní, a neexistuje žádný úrok, který by nafukoval celkové náklady. Veřejná stavba realizovaná za peníze banky ve vlastnictví státu je aktivem nahrazujícím peníze vytvořené v okamžiku ukončení prací. Potíže se nevytratí, dokud nenapravíme systém tvorby, nabídky a oběhu peněz. Po vyřešení tohoto problému začne správně fungovat i všechno ostatní.
Případné reakce prosím na https://medved.wbs.cz/Vzkazy.html nebo na e-mailové adrese medved.9@seznam.cz
Jan Keller:
P o l i t i k a s r u č e n í m o m e z e n ý m
Úvod
Učený a světa znalý španělský jezuita Baltazar Gracian, autor spisku Dvořan, sepsal uprostřed 17. století také knihu o politice. Umění dělat politiku mu do jisté míry splývalo s dovedností přežít uprostřed intrik, v dusném prostředí léček a úkladů, jež vždy vládnou na dvoře panovníka. Své zásady úspěšnosti u dvora, a tedy v politice, popisuje systematicky a zcela otevřeně. V podrobném seznamu doporučení, jak v politice přežít, pod pořadovým číslem sedm dvořany nabádá: Knížata mají ráda pomoc. Není však radno nad ně vynikat. Ti, kdo jim radí, mají to činit tak, jako by jim pouze připomínali to, na co oni právě zapomněli. Nesmějí je poučovat. Tomu nás učí hvězdy, které, i když jsou zářivými dětmi Slunce, neobjevují se nikdy v jeho blízkosti.
Od dob Baltazara Graciana se prezentace politiky výrazně proměnila. Standardní příručky politologie popisují tyto proměny ve velkém detailu. Všímají si toho, že zmizel z boží vůle panovník, že už neexistuje knížecí dvůr, že zmizely paruky a kostýmy dvořanů. Rozvinuly se procedury zastupitelské demokracie, které se staly synonymem moderní politiky. Vývoj společnosti se tím však nezastavil a klasická politika, jež byla ještě před sto lety tak prudce moderní, se v rámci převratných proměn společnosti na přelomu 20. a 21. století stává poněkud antikvární záležitostí. Někdy to dokonce vypadá, jako kdyby se politika stále více a více soustřeďovala na problémy, jejichž hlavní přednost spočívá v tom, že je politici dokáží rutinním způsobem řešit. Stále více jsou ignorovány problémy, jež mají tu nevýhodu, že odzkoušené recepty na ně nezabírají. Shodou okolností právě tento nový typ problémů tíží všechny, snad právě jen s výjimkou profesionálních politiků, čím dál, tím více.
Po formální stránce dosáhla moderní politika již dávno téměř naprosté dokonalosti. Politici svým jednáním potvrzují, jak soustavně a pečlivě studují Gracianovy zásady. Člověk nesmí nikdy udělat to, o čem dává najevo, že by rád učinil. Když míří zjevně na cíl, pak jen proto, aby spletl oči, které ho sledují. Vypustí slovo do vzduchu, aby vzápětí udělal něco zcela jiného. Snaží se upoutat pozornost svých rivalů. Tím získá čas, aby mohl udělat něco, nač oni právě nemyslí. Člověk sám pak musí od druhých očekávat protiklad toho, o čem ho přesvědčují.
Sebevětší formální dokonalost a vybroušenost, s níž schopní a perspektivní politici zvládají svou profesi, však do budoucna nemusí stačit, pokud se svět, ve kterém žijeme, změní příliš dramaticky. Mnohé nasvědčuje tomu, že právě takových změn se stáváme svědky. Celosvětové procesy na sklonku dvacátého století vytvářejí zcela novou skutečnost, ve které staré a osvědčené recepty snadno přestávají platit. Zdá se, že právě dnešní generace bude muset osvědčit při hledání nových řešení globálních problémů ještě mnohem více nápaditosti a důmyslnosti, než kolik obsahují ty nejrafinovanější Gracianovy rady dvořanům a politikům: Nepostupujte nikdy dvakrát stejným způsobem. Je třeba kličkovat jako pták v letu. Není tedy ani třeba vždy klamat. Upřímností spolehlivě oklameme tam, kde ostatní čekají přetvářku.
1. Moderní politika - dělení pokladu
Moderní politika vzniká z holé nutnosti postarat se o moc, kterou během dlouhých staletí soustředili ve svých rukou tradiční panovníci. Nezměrný poklad, který tito vládci pečlivě nasbírali, nese jméno stát. Obrovská nashromážděná moc, jež je v instituci státu ukryta, má však silně ambivalentní povahu: může celou společnost ohrozit, ale může být také využita k docela dobrým účelům. Moderní politika je proto od počátku nesena dvojí snahou. Jednak usiluje o to, učinit moc státu pokud možno neškodnou, zároveň chce s její pomocí rozdělovat nejrůznější dobro, produkované celou společností.
Veškerá moderní politika se tak točí kolem jediného, ovšem ne právě jednoduchého problému: co si počít se státem, když už ho tady bez vlastního přičinění, pouze z vůle předmoderních monarchů jednou máme. Při jistém zjednodušení tak lze moderní politiku redukovat na tři základní okruhy otázek:
První otázka se ptá po zdůvodnění a ospravedlnění existence státní moci: Proč stát koneckonců nerozpustit, jestliže staré vládce lid jednou provždy vyhnal? Druhá otázka zkoumá meze státní moci: Jak držet stát v šachu, aby se jeho mocná mašinérie nevymanila zpod kontroly? Pokud se společnost bez státu neobejde, jak ji před ním účinně ochránit? Třetí otázka je otázkou po možném užitku ze státu: Jakým způsobem a k čemu lze stát nejlépe využít? Jak obrátit možný zdroj zla ve spolehlivého garanta dobra?
Ze všech tří otázek právě ta první má pro celou politiku význam zásadní. Snad proto jí bývá věnována pozornost ze všech nejmenší.
Čím ospravedlnit moc státu?
Jednoduchá otázka Proč stát vlastně nerozpustit stojí u kořene veškeré politiky, byť si to její aktéři z důvodů vcelku pochopitelných příliš nepřipouštějí. Zpochybnění státu by zpochybnilo jejich vlastní raison d'etre, připravilo by je o možnost usilovně a neúnavně řešit četné problémy, které právě z existence státu plynou. Proto jsou zcela právem za největší nepřátele moderní politiky téměř jednomyslně považováni anarchisté. Ne snad kvůli tomu, že by byli nutně násilničtí a již jaksi ze své povahy nepřípustně chaotičtí. Potíž s nimi je mnohem závažnější. Pokud by anarchisté přece jen nějakým zázrakem prosadili svůj ideál samosprávné společnosti, jež by byla schopna seberegulace bez zásahů státu, veškerá agenda moderní politiky by se stala nadbytečná a povolání politik by mohlo zmizet ze seznamu úctyhodných a poměrně slušně placených profesí.
Politici však ignorují zásadní otázku veškeré moderní politiky ještě z jiných důvodů, nejen kvůli obavám z realizace myšlenek anarchismu. Věnují jí tak nepatrnou pozornost proto, že jsou navyklí pohybovat se v rámci myšlenkového světa, který zcela spontánně považuje existenci státu a státní moci za něco, co je jednou provždy zaručeno. Toto přesvědčení vyrůstá v evropském myšlení od samého počátku novověku a už v 16. století dostává pevné obrysy. Tehdy vzniká a šíří se učení, podle něhož jediným a nejvyšším důvodem pro existenci státu je - prostý zájem státu na tom, aby existoval.
Podle představ tradovaných přinejmenším od 16. století je stát tou nejvyšší mocí, představuje moc naprosto suverénní, moc, která neskládá účty ze svého jednání nikomu, neboť ve své neomezené moudrosti je zcela neomylná. Je velkou ctí a posláním oddaně sloužit něčemu tak dokonalému. V moderní politice pak jde o to, jak kontrolovaně uvolňovat obrovskou energii státu, aby pod přísným dohledem sloužila všem, a jak zabránit tomu, aby po protržení hrází nemohla, podobna povodni, páchat nedozírné škody na lidech a na majetku.
Představa o nezbytnosti státu a posvátnosti jeho postavení roste přímo úměrně s jeho mocí. Zatímco se pověrčiví panovníci temného středověku považovali ve své neosvícenosti pouze za obyčejné boží služebníky, čím hlouběji vstupujeme do doby moderní, sebevědomí vládců sílí, mohutní a košatí. Nejeden moderní reprezentant státní moci se liší spíše jen mírou otevřenosti než skromnosti od anglického krále Jakuba II., jenž kdysi prohlásil: Králové jsou oprávněně nazýváni bohy, protože vykonávají něco jako moc boží na zemi. Jestliže uvážíte, jaké jsou boží atributy, napadne vás, že se všechny spojují v osobě krále.
Rodokmen moderního státu lze vcelku spolehlivě sledovat již od dob knížecích dvorů. Od konce 15. století, kdy se zatím ještě nesměle a po malých krůčcích v tomto prostředí konstituoval, shromažďuje moderní stát postupně veškerou moc, jež byla až dosud volně roztroušena po teritoriu, aby ji pevně sevřel do svých hranic. Na učencích zůstává, aby existenci této moci vyložili jako něco vysoce žádoucího. Od dob Nicollo Machiavelliho a Jeana Bodina je v suverénním státu spatřován zároveň moudrý lékař i obratný chirurg, jenž dokáže léčit veškeré neduhy své doby. Sedmnácté století je státní mocí oslněno ještě více a v koncepcích Thomase Hobbese a Barucha Spinozy přidává přesvědčení, že zájem státu a blaho, bezpečí a pohoda těch, kdo v něm žijí, jdou vždy ruku v ruce. Velikost státu se už nemá měřit pouze válečnými úspěchy, ale také mírou bezpečí a prosperity jeho obyvatel. Spolu s tím se rodí problematický názor, podle něhož není zapotřebí souhlasu lidu, je-li jednáno v jeho zájmu a pro jeho dobro. Tento názor je blízký a sympatický absolutistickým panovníkům, kteří svůj stát prezentují jako nástroj povolaný uskutečňovat veřejné blaho.
Jak konstatuje ve své slavné knize o státní rezóně Friedrich Meinecke, pod heslem blaha lidu a veřejného dobra, pod heslem salus populi a bonum publicum se oklešťovaly svobody stavů, poddaní byli nuceni ke kontribucím a zvyšovaly se jim povinnosti, byli vystěhováváni jinověrci a vedly se zbytečné války. Žádné strádání, žádné utrpení a příkoří není dost veliké, zjišťovali absolutističtí panovníci, slouží-li povznesení všeobecného blaha.
Po dlouhá staletí tradovaná myšlenka o všeobecné blahodárnosti veškerého počínání státu byla jen posílena v důsledku změn, k nimž došlo v průběhu měšťanských revolucí. Když ovšem bývalí poddaní násilně svrhli, či jen pokojně odstavili své bývalé panovníky, zdědili po nich kromě všemocného státu také nutkání definovat veřejné či všeobecné blaho podle momentální potřeby těch, kdo byli právě u moci. Ani princip formální rovnosti všech občanů na tomto starém zlozvyku příliš nezměnil.
Spíše naopak, moderní demokratizující se stát musel od počátku čelit paradoxu, který německý politolog Robert Michels později popsal jako železný zákon oligarchie. Základem demokratického uspořádání je rovnost. Jestliže má však určitá organizace prosadit rovnost všech svých členů, musí být mocnější než jsou síly těch, kdo by chtěli rovnost popírat. Aby svůj ideál rovnosti prosadila, musí být organizace dostatečně akceschopná, musí být řízena pevnou rukou. Ti, kdo stojí v jejím čele, tak musejí mít, chtějí-li bojovat proti privilegiím dostatečně účinně, sami velmi silné až privilegované postavení. Pokud by se svých privilegií vzdali ve prospěch rovnosti, celou organizaci to oslabí a spravedlivý boj za rovnost vedený proti stoupencům privilegií bude ztracen.
Moderní politice tak s příchodem demokracie přibyl nový problém, který státníky v dobách absolutismu nijak netížil: Jak zachovat stát v celé jeho síle, aniž by se stával nevyčerpatelným zdrojem stále nových a nových nerovností a privilegií?
V tomto bodě rozdělilo hledání odpovědi na otázku Čím ospravedlnit moc státu celou společnost do dvou táborů. Podle prvého z nich mají skupiny privilegovaných a vyvolených větší šanci než kdokoliv jiný obsadit významné státní funkce a tím dále posílit své zvýhodnění. Především ti, kdo dokáží ve zdánlivě zcela apolitické oblasti podnikání a hospodaření získat značné bohatství, získávají moc nad těmi, kterým se to z různých důvodů nepodařilo. Jejich sociální vliv roste a poslední krok - ovládnutí státu - je pak už jen otázkou času. Kontrola státní moci jejich panství nad zbytkem společnosti dovrší a umocní.
Druhý tábor namítá, že existuje mnoho způsobů, jak mohou určité skupiny ve společnosti získat nadvládu nad ostatními, a že cesta kumulace majetku poctivým podnikáním patří k těm nejpracnějším a ze všech nejzdlouhavějším. Mnohem jednodušší je například zmocnit se státní mašinérie přímo, třeba pod záminkou kritiky těch, kdo mají majetek. Společnost se opět rozdělí na vlivné a na ty, kdo zůstávají bez vlivu, i když o majetek, to je pravda, přijdou svorně všichni.
Ve všeobecném opovržení se opět ocitají anarchisté, třebaže jsou ochotni přiznat část pravdy oběma znesvářeným táborům. Z jedné strany jsou kritizováni za neúctu a nedostatek důvěry vůči těm, kdo se domohli velkého vlastnictví, ze strany druhé zase za odpor vůči těm, kdo by se pod heslem zrušení soukromého vlastnictví stali rádi majiteli všeho a všech.
Anarchisté mají nesporně pravdu v tom, že formální rovnost sama o sobě ještě nezaručuje nezávislost. Již v antické polis si byli plnoprávní občané zcela rovni, všichni však byli naprosto pohlceni obcí, ve které žili. Městský stát mohl kontrolovat veškeré jejich aktivity, celá ekonomická oblast byla k dispozici veřejnému zájmu, náboženská víra oslavovala obec a kulturní aktivity sloužily k symbolizování naprosté suverenity celku nad životy všech jeho členů. Jak zdůrazňují klasičtí filologové, dokonce ani řecký jazyk, který ve své citlivosti dokázal vyjádřit všechny drobné odstíny mysli, neznal žádné slovo pro označení pojmu společnost, který by byl odlišný od pojmu státu či města. Jediné slovo polis muselo vystačit k vyjádření všech těchto dnes tak různých významů.
Též v prostředí modernizující se Evropy o celé dva tisíce let později byla rovnost na vzestupu, aniž by se tím zpočátku nějak zvýraznila nezávislost individuí na všemocném vrchnostenském státu. V zájmu státní rezóny byla postupně odbourávána privilegia všech stavů, a když s tím byl panovník hotov, považoval se sám už jen za prvního služebníka svého národa či za prvého mezi služebníky státu, jak míval ve zvyku říkat řadový obyvatel Pruska Friedrich Veliký.
Anarchisté mají prostě pravdu v tom, že ani vynález rovnosti všech poddaných a později občanů nezabrání automaticky tomu, aby výkon kontroly státu v té či oné formě nezvýhodňoval samotné jeho kontrolory. Hledají se tedy jiné mechanismy, které by měly rizika plynoucí z obrovské masy nakupené moci alespoň zmírnit.
Kde jsou meze státní moci?
Hlavní zásada moderní politiky je zřejmá: Není-li možno (a snad ani záhodno) odstranit stát a spolu s ním dělbu na vládnoucí a ovládané, je třeba alespoň dosáhnout toho, aby ti, kdo zrovna vládnou, měli z těch, které ovládají, větší strach, než jaký mají ovládaní z vládnoucích. Pokud to z nějakého důvodu zajistit nelze, pak nelze mluvit ani o demokracii. Zbývá potom již jen volba mezi státem despotickým, autoritativním, či totalitárním.
Jak ale této žádoucí dělby strachu a obav v politickém systému dosáhnout? Tento politologický oříšek je vlastně jediným větším problémem moderní demokracie. Klasický recept je znám pochopitelně již od dob Aristotela a v moderním politickém myšlení našel výraz v díle barona de Montesquieu. Řešení spočívá v tom, že se důsledně oddělí a v rovnováze proti sobě udržují tři druhy moci - zákonodárná, výkonná a soudní. Bohužel to, co je v teorii zvládnuto perfektně, nemusí fungovat stejně bezvadně v praxi a veškerý přínos plynoucí z dělby moci je ztracen, podaří-li se elitě ovládnout všechny tři její tak pečlivě rozlišené formy. Pokud chce elita zůstat elitou, snaží se takové kontroly těmi nejdůmyslnějšími způsoby dosáhnout. A zcela paradoxně se jí to může podařit s využitím dvou dalších pojistek, které byly na ochranu před soustředěnou mocí státu vynalezeny.
Prvá z obou pojistek spočívá v tom, že se oproti sféře čistě politické moci vymezí oblast odlišného typu vlivu. Tento postup není nikterak nový. Mohl se nechat inspirovat například evropským středověkem, kdy po tisíc let spolu na tomtéž území navzájem soupeřila moc světská s mocí církevní. Moderní stát sice dokázal církev od počátku novověku postupně domestikovat a zájmy politické nadřadil věcem duchovním, brzy se však přímo uvnitř jeho tak pečlivě střežených hranic přihlásil o slovo nový a neméně ambiciózní sektor, sektor ekonomiky.
Především od konce 18. století se právě ekonomika se svými strukturami, vazbami a svými zájmy stále více emancipuje od státní moci. Posledním svědkem toho, nakolik bylo v minulosti hospodářství jen podřízenou součástí státní domácnosti, jejíž vzorný chod mělo za úkol zajišťovat, bylo učení a praxe merkantilismu. Po tomto slavném, avšak historicky jen epizodickém projevu vítězství myšlenky naprosté suverenity státní moci, se národní ekonomika nezadržitelně vymaňuje z područí státu, z dosahu jeho politiky, nakonec i z horizontu jeho národa. Epocha nadnárodních firem nerespektujících hranice států je sice ještě vzdálená, období supremacie politiky v hranicích národního státu však již pozvolna končí.
Moderní ekonomika se svými zájmy po celé 19. století buduje, v různých zemích různým tempem, svůj vlastní stát ve státě. Liberální heslo laissez-faire, laissez-passer vyjadřuje přesvědčení, že bez zásahu státu, tedy jako samostatný sektor řídící se svými vlastními potřebami, se bude národní ekonomika vyvíjet mnohem zdravěji a dynamičtěji, než pokud zůstávala služkou politické moci. Koneckonců na tom vydělá i stát a hlavně jeho občané.
Druhou pojistkou proti snahám o uzurpaci veškeré moci státem se mají stát politické strany. Zatímco v případě ekonomiky se jednalo o vymanění celého významného sektoru lidských aktivit z dosahu státu, v případě politických stran má být pojistka instalována přímo uprostřed samotné sféry politiky. Zatímco sektor ekonomiky má omezit oblast politiky zvenčí, politické strany ji mají soustavně tříštit zevnitř. Nikoliv náhodou byly historickým předchůdcem politických stran právě soupeřící kliky a frakce na knížecích a královských dvorech, které se v ustavičném politickém boji a hašteření navzájem s velkou spolehlivostí neutralizovaly.
Politické strany vznikají pochopitelně z čistě praktických důvodů v procesu rozšiřování volebního práva. Jejich úkolem je formulovat zájmy, které ve společnosti vykrystalizovaly, vtělovat je do politických programů, a tak pomáhat voličům orientovat se v málo přehledném politickém terénu. Toto poslání však není nejdůležitější a inteligentní volič by si i bez stranické nápovědy své priority nepochybně našel. Avšak díky tomu, že každá z politických stran sleduje odlišný program a přímo z principu se do krve přou nejednou i o věci zcela malicherné, tříští se síly politicky aktivních a již tolik nehrozí, že se spojí, aby nastolily novou, pochopitelně že vysoce stabilní formu despocie.
Obě pojistky proti příliš silné státní moci patří nesporně k tomu nejdůmyslnějšímu, co moderní politika vymyslela. Právě tak je zřejmé, že obě pojistky mohou poměrně snadno selhat a začít působit přímo proti svému původnímu účelu. Ekonomický sektor, který s pádem absolutismu setřásl jho politického dohledu, se může sám pokusit podrobit svému vlastnímu diktátu celý zbytek společnosti. Pokud tak činí pod starým liberálním heslem laissez faire, bývá docela obtížné takový pokus zavčas rozpoznat. Pojistka v podobě politických stran dokáže zdegenerovat jinými způsoby. Soupeření stran se může proměnit v umně sehrávaný rituál, ve vnější fasádu, pod kterou probíhá přátelská výměna postů a vlivů. Soupeření se může naopak také proměnit ve svůj vlastní samoúčel, což potom brání tomu, aby se strany domluvily na opatřeních, jež by prospěla skutečně všem. Nejsmutnější příklady tohoto neduhu by bylo možno donekonečna uvádět z oblasti ekologické.
Jakkoliv ošidné mohou být jednotlivě obě pojistky, jež mají bránit společnost před dopady kumulované politické moci, jejich kombinací vznikla zcela nová kvalita, která představuje významnou inovaci z hlediska toho, co lidé při řešení veřejných problémů k dispozici mají. Jedná se o občanskou společnost.
Obsahově má občanská společnost blízko k prvém typu pojistky proti všemoci státu. Stejně jako celý sektor ekonomiky, který si dokázal vydobýt úctyhodný prostor vyňatý z dosahu politické moci, také občanská společnost tematizuje otázky, jež překračují úzce politické kladení problémů. Kromě ekonomických témat jsou to například problémy vzdělávání a akademických svobod, problémy náboženství a svobody vyznání, problémy kulturní a svobody svědomí, problémy ekologické a práva zvířat.
Po stránce formální zase vykazuje občanská společnost určitou podobnost s politickými stranami. Nejrůznější spolky, občanské iniciativy a sdružení, které ji tvoří, hájí podobně jako politické strany dílčí zájmy jednotlivých skupin obyvatelstva. Tento svůj specifický zájem prosazují tu v ostrém soupeření, jindy zase ve smířlivé kooperaci s jinými podobnými skupinami. Občanská společnost se tak zároveň snaží být na státu zásadně nezávislá (podobně jako sektor ekonomiky) a zároveň chce zcela vážně mluvit státu do jeho politiky (podobně jako politické strany). Nakolik výbušnou situaci to zakládá, je zřejmé.
S jistou mírou zjednodušení lze říci, že se občanská společnost od počátku vymezuje v přímém protikladu k vlastnostem státu. Logika státu je založena na závaznosti příkazů, na možnosti vynutit jejich splnění, na jednoznačném vymezení práv a povinností občanů. Občanská společnost je naopak sférou dobrovolnosti a zcela spontánního sdružování pouze na základě společně sdílených zájmů a idejí.
Za tímto krajně zjednodušeným vymezením se však skrývají závažné interpretační rozdíly a již od konce 18. století existují minimálně tři značně odlišná pojetí občanské společnosti. Všechna počítala tehdy ještě výhradně s muži a vlastníky jakožto s přirozenými nositeli občanských ctností. Lišila se ovšem výrazně v tom, jaké vlastnosti těmto mužům přisuzovala.
Podle anglického historika Adama Fergusona se zámožní a osvícení občané energicky zasazují o udržení veřejného ducha, což státu brání sklouznout zpět k despocii. Nevytvářejí si přitom své vlastní spolky a sdružení, angažují se přímo ve státních funkcích a v institucích státu.
Občanská společnost podle Thomase Payna si naopak vystačí prakticky bez státu. Je totiž výrazem rozvinuté schopnosti občanů regulovat si své vlastní aktivity a řídit svou kooperaci naprosto sami. Minimální stát pak nemá vůči občanské společnosti prakticky žádná práva, má vůči ní pouze povinnosti.
V Hegelově pojetí jsou naopak reprezentanti občanské společnosti líčeni jako nezodpovědní sobci, kteří za každou cenu slepě hájí své úzké osobní zájmy. Pokud by stát nepůsobil v jejich nekonečných sporech a věčném dohadování jako moudrý arbitr, jejich slepý egoismus by dokázal pohřbít celou společnost a rozvrátit ji v naprostém chaosu.
Koncept občanské společnosti tak v sobě od počátku skrývá celou škálu odlišných, ba až protikladných významů. Jednou je vyzvedáván jako projev uvědomělého a cílevědomého občanství, podruhé jako výraz svobodné a autentické sociability, jindy má zase punc nezodpovědného a rozkladného sobectví. Ve všech případech je však, alespoň ve svých počátcích, občanská společnost definována v protikladu ke státu a státní moci. Ve všech případech je přitom její vznik umožněn teprve díky oddělení soukromého a veřejného, tedy díky procesu, jenž zakládá jeden z nosných pilířů moderní doby.
Občanská společnost jako mluvčí sféry soukromí se však časem přestává spokojovat s hledáním odpovědi na otázku vyslovovanou v obraně před vševládnou mocí: Nakolik může veřejné zasahovat do soukromého života občanů? Stále naléhavěji klade otázku mnohem ofenzivnější: Nakolik mohou soukromí občané korigovat chod věcí veřejných?
Jak mít užitek ze státní moci?
Nikoliv náhodou se moderní politika vyprofilovala na pravolevé ose. Síly pravice a levice se mimo jiné liší právě svým přístupem ke dvojjedinému zadání, jež vyplývá z existence státu. Pravice se snaží nejrůznějšími způsoby držet v šachu obrovskou státní moc, které příliš nedůvěřuje. Stále si totiž pamatuje, nakolik diskriminovanou pozici míval zámožný třetí stav v podmínkách absolutistických monarchií. Snaží se pacifikovat a omezovat stát podobně jako on kdysi sám pacifikoval a omezoval válečnickou feudální společnost.
Levice se státu tolik nebojí. Vybavují se jí spíše vzpomínky na to, jak se moderní státní moc v dobách osvícených panovníků snažila povznášet nejširší vrstvy a osvobozovala je od přežitků feudálních poměrů. Levice spoléhá na to, že po odstranění panovníků lze celý státní mechanismus péče o povznesení společnosti provozovat mnohem účinněji, praktičtěji, velkoryseji a především demokratičtěji. Chce státu využít k rozdělování dobra produkovaného zásluhou celé společnosti.
Pravice a levice reagují v zásadě na tytéž otázky, podávají však v mnoha ohledech výrazně odlišné odpovědi. Společně sdílejí přesvědčení, že stát, který býval kdysi přísným a neúprosným pánem, může být nyní proměněn ve spolehlivého a užitečného sluhu. Vleklý spor však přetrvává v názoru na to, jak toho dosáhnout. Proti pravicovému heslu státu sice malého, avšak silného staví levice heslo státu sice velkého, ale hodného.
V základu celého sporu stojí značně odlišná představa o tom, co je vlastně společensky spravedlivé. Podle názoru pravice je správné, aby stát v roli rozhodčího jen zpovzdálí sledoval průběh volného soupeření občanů o žádané statky a služby. Zasáhnout do hry smí pouze v případě, že by někdo ze zúčastněných porušil pravidla hry a zachoval se nedovoleným způsobem. V tom případě musí však zasáhnout naprosto nekompromisně a toho, kdo hru narušil, musí tvrdě potrestat.
Levice proti tomu namítá, že samotná pravidla hry nejsou vůbec neutrální, nýbrž jsou stanovena způsobem, který už sám o sobě určité hráče trestá a jiným nahrává. Soudcovská role státu, pokud by se měla omezit jen na přihlížení, byla by jen pokryteckým souhlasem s těmito nefér pravidly. Je třeba, aby stát dokázal různá znevýhodnění přiměřeně kompenzovat. Tam, kde je toho zapotřebí, má být stát rozhodčím. Zároveň však musí dokázat povzbudit slabšího ze soupeřů a v případě potřeby vhodně podpořit ty, kteří by bez jeho fandění na hru stále jen dopláceli.
Pravidla hry, o kterých je zde řeč, jsou pochopitelně dána zákony trhu a zřejmě vůbec poprvé je zcela explicitně vyjádřil v jednom ze svých kázání evangelista svatý Matouš: Tomu, kdo má, bude přidáno. Tomu však, kdo nemá, bude odňato i to, co má. Vyjádřeno poněkud moderněji: Při stejné míře zhodnocení nerovných investic míra nerovnosti vzrůstá. Vyjádřeno poněkud srozumitelněji: Z hlediska tržní spravedlnosti je zcela korektní, aby při stoprocentní návratnosti investice ten, kdo vložil korunu, získal další korunu, a ten, kdo vložil miliardu, získal další miliardu. Proč má jeden možnost vkládat pouze drobné, zatímco jiný investuje po miliardách, to trh zkoumat nechce a ani nemůže. Výsledkem přátelského utkání hravých tržních sil je neúprosné rozevírání nůžek mezi tržně úspěšnými a neúspěšnými.
Rozdílné představy o tom, co je sociálně spravedlivé, úzce souvisí s rozdílným obrazem hráčů, jež pravice a levice vidí po tržním hřišti pobíhat. Zatímco pravice si již po dvě stě let představuje účastníky trhu v podobě mladých a vzdělaných (původně pouze bílých) zámožných atletů bez závazků, levice si již v průběhu 19. století povšimla, že na hrací ploše se pohybují nejednou také lidé starší, méně vzdělaní, nejrůznějším způsobem handicapovaní. Právě o nich svatý Matouš soudil, že jim bude odňato i to, co nemají, a právě jim by měl stát přiměřeně fandit.
Spory mezi pravicí a levicí o to, jak spravedlivě rozdělovat dobro v podobě žádaného zboží a služeb, ale také pracovních příležitostí či sociálních dávek a zajištění, trvají se střídavým výsledkem již zhruba dvě stě let a po celou tuto dobu tvoří zvlášť obsáhlou a mimořádně konfliktní oblast politické agendy. Situace je o to složitější, že občanská společnost, ve kterou je skládáno tolik nadějí v její roli pojistky proti mocenským ambicím státu, nemusí potřebným nijak zvlášť pomoci. Občanská společnost nebyla, přinejmenším ve svých počátcích, nijak zvlášť citlivá v otázkách nerovné distribuce materiálních statků, či pauperizace celých společenských skupin. Zdůrazňuje především svobodu, individuální autonomii, možnost volby pro každého. Ve slovníku občanské společnosti je jen málo místa pro výrazy vyjadřující různost životních šancí či protikladnost bohatství a chudoby. Je to vcelku pochopitelné. S heslem občanské společnosti přišli jako první v 18. století soukromí vlastníci, jejichž problémem rozhodně nebyla chudoba. Sociální nerovnosti jim tolik nevadily. Mnohem více je mrzelo, že nemohou své vlastní solidní materiální zajištění doprovodit dostatečně silným hlasem v politice. Vycházeli ostatně ze starověkého pojetí demokracie, ve kterém platilo, že hlas na veřejném fóru má pouze ten, kdo si své existenční problémy dokázal slušně vyřešit v rámci své domácnosti, v rámci oikos. Ostatní svobodné občany na fóru se svými existenčními starostmi nikdo neobtěžoval.
Občanská společnost nebyla na počátku nijak zvlášť citlivá, jak věděl ostatně již Hegel, ani v případech, kdy hrozilo ovládání celých společenských vrstev vrstvami jinými. Liberálové zůstávali v tomto ohledu naprosto klidní, protože vycházeli z předpokladu, že jedině stát dokáže vytvářet neúnosnou mocenskou asymetrii, pouze státu se může podařit celé společenské vrstvy despoticky ovládnout. Tato optika byla zakódována v postojích občanské společnosti ještě z dob absolutismu, kdy byla podložena vlastní historickou zkušeností majetných měšťanů.
Slabá rozlišovací schopnost občanské společnosti se zprvu týkala také například hrozby ustavení drobných oligarchií místního významu, jež mohou vznikat zcela bez přičinění centrální státní moci, a dokonce proti její vůli. To bylo dáno hlubokou vírou, že se nemohou v žádné podobě vrátit stará privilegia, která právě moderní stát lokálním notáblům v průběhu několika staletí dokázal odejmout. Jako kdyby hrady, jež kdysi rozkázal rozbořit, nemohly být již nikdy a v žádné jiné podobě vystavěny, a jako by rody, kterým kdysi přikázal odevzdat zbraně, si nemohly časem pořídit zbraně jiné a mnohem mocnější.
2. Politika a virtuální ctnosti
Přívlastek virtuální bývá obvykle spojován se světem médií. Označuje schopnost všech médií, ale především filmu a televize, vytvářet pomocí umného naaranžování svoji vlastní realitu, která je natolik sugestivní, že dokáže naprosto zastínit pouhý skutečný svět. Ve virtuálním světě médií mohou být zcela libovolně a prakticky z ničeho konstruovány události, o nichž pak publikum mluví a diskutuje, jako kdyby byly skutečně podstatné. Platí ovšem také opak. Dění, které není médii uchopeno a patřičně zviditelněno, jako kdyby se ani neudálo. Nemluví a nedebatuje se o něm. Televize, konstatuje francouzský sociolog Pierre Bourdieu, umí dokonale zastírat věci právě tím, jak je ukazuje. Schopnost vytvářet a udržovat jednotlivé fikce a celý fiktivní svět však není specialitou pouze televizních a filmových štábů. Zdaleka nelze vyloučit, že dnes tak populární kritika masových médií přičítá televizi i ty hříchy, které vymyslel a provozoval dávno před ní a nezávisle na ní někdo úplně jiný.
Na stopu skutečných pachatelů nás může přivést termín simulacrum, jenž bývá právě v souvislosti s virtuální realitou užíván postmoderními filozofy a sociology. V jejich pojetí představuje simulacrum schopnost hrát si na realitu a s realitou a umělý produkt této hry pak vydávat za něco skutečnějšího, než je originál. Díky moderní technice mohou být fiktivní obrazy libovolně množeny, vzniklé kopie zaplavují svět, takže u publika vzniká dojem, že jsou reálnější než cokoliv jiného, co se takto úspěšně nemnoží, ve velkém neprodává a masově nesleduje.
Moderní média však virtuální realitu nevymyslela, pouze ji díky důmyslným technickým aparátům náležitě zviditelnila. Umění vytvářet a šířit simulacra je doménou politiky, a to dávno před vznikem filmu, televize a videa. Absolutističtí panovníci, kteří všechny své ušlechtilé i pochybné činy dokázali zdůvodnit zájmem státu, znali slovo simulacrum od římského historika Tacita. V jejich pojetí znamenalo takovou fikci a takový klam, který slouží zájmům moci. Jestliže například poddaným ubrali některé z jejich tradičních práv a svobod, doprovázeli to obřadnými řečmi o významu práva a svobody pro všeobecné blaho. Když odebírali šlechtě některá z jejich privilegií, neopomenuli vytvořit čestné úřady a hodnosti, kterými reálnou ztrátu moci urozených fingovaně vyvažovali.
Učený právník Johannes Corvinus, současník Baltazara Graciana, doporučuje mocným panovníkům používat takové prostředky, skrze které bude prostý lid navnazen, aby uvěřil, že má to, co ve skutečnosti nemá. Radil vládcům, aby zákony, které rozšiřují jejich moc, vydávali za něco, co je hlubokým přáním všeho lidu. Jestliže se z lidu přesto ozve nesouhlas, má panovník znalý umění simulacra navenek projevovat svoji velkodušnost a vstřícnost, pečlivě si však má pamatovat, kdo všechno nesouhlas šíří.
Simulacrum v moderním provedení
Umění vytvářet a dovedně udržovat fikce, které napomáhají expandující moci, přežilo všechny panovníky a s postupem doby nabídlo své služby demokratizující se společnosti. Poté, co byly v důsledku industrializace početné masy lidí vypuzeny ze svých tradičních domovů a začal se rozpadat svět jejich komunit, čekal na ně hned na počátku jejich kariéry moderních bezdomovců virtuální fantóm bezpečného přístavu - nacionalismus. Pro svůj vznik potřebuje nacionalismus poměrně málo. Stačí mu větší množství lidí, kteří byli znejistěni a dezorientováni v důsledku rychlých společenských změn. Tito lidé touží po nalezení nového bezpečí, po nové stimulaci a především usilují o novou a pevnější identitu, jež by byla srovnatelná s tou, o kterou byli prudkými změnami připraveni. Takové rychlé společenské změny, jež dokáží masy znejistit a dezorientovat, přinesl v měřítku nebývalém proces industrializace. Byl spojen se vzestupem moderního státu a s růstem jeho mocenského monopolu, ale také s jeho rostoucím vlivem na sociální zajištění bezprizorních mas a na provozování masového systému vzdělávání.
Nacionalismus se rozvíjí počínaje 18. stoletím jako masové hnutí, které nabízí nové náležení obyvatelstvu vytrženému z jeho tradičních vazeb. Veškerou loajalitu vykořeněných směřuje vůči národu a jeho státu, bez ohledu na to, zda takový stát již existuje, či je zatím jen vysněnou metou. Nacionalismus nelze ztotožňovat s jakýmkoliv projevem oddanosti vůči vlasti. Takové projevy byly v historii poměrně časté. Pokud se však omezovaly na gesta vzdělanců, politiků či umělců a zůstávaly bez hromadné odezvy, nefungovaly jako moderní nacionalismus.
Známý britský antropolog českého původu Arnošt Gellner ve své pozoruhodné práci Národy a nacionalismus vystupuje proti rozšířenému přesvědčení, podle něhož nacionalismus dřímá jaksi od počátku v jednotlivých národech, aby byl ve vhodné chvíli probuzen a uveden na scénu jako hrdina kulturního obrození. Gellner vysvětluje vznik nacionalismu mnohem prozaičtěji. Je to průvodní jev nutných organizačních změn, které doprovázejí rané fáze industrializace. Průmyslová revoluce vyžaduje z důvodů čistě technických rozšířit vzdělání v celé populaci a unifikovat je. Děje se tak v zájmu hospodářského růstu, jenž by byl nemyslitelný, pokud by přetrvávala málo přehledná kulturní rozrůzněnost a pestrost tradičních poměrů. Velice nákladný vzdělávací aparát, který tuto kulturní homogenizaci zaostalého obyvatelstva zajišťuje, může být financován jedině státem. Potřeby národní ekonomiky si vynucovaly propojit jednotný stát s jednotnou kulturou. Pokud měl být průmysl schopen chrlit výrobky ve velkých sériích, museli být také sami pracovníci, veškeré jejich myšlení a představy opracovávány přísně sériově.
Národy slouží v tomto technickém procesu pouze jako vhodný a dostatečně tvárný materiál. Pokud by nic podobného nebylo k dispozici, museli by to aktéři pokrokových průmyslových změn pro zdar svého díla vymyslet. Národní uvědomění a národní jednota jsou, podle Arnošta Gellnera, právě jen umělé konstrukce, fikce, které jsou účelově vytvářeny a podporovány v zájmu vyšší účinnosti, jež je naprosto nezbytná pro každou společnost, která chce na běžícím pásu vyrábět a stejně masově distribuovat své zboží. Nacionalismus tak skvěle zapadá do logiky, která později rozhýbe celý virtuální svět. Také všechny pozdější fikce jsou vymýšleny a pečlivě udržovány především kvůli tomu, aby svým tvůrcům a provozovatelům zvyšovaly tržby.
Zcela prozaické potřeby moderní ekonomiky se v případě nacionalismu snoubí s přetrvávajícími absolutistickými ambicemi moderního státu. Jeho žárlivě střežené nároky na absolutní loajalitu ze strany všech obyvatel již od počátku novověku vyřazovaly jeden za druhým všechny alternativní objekty věrnosti. V průběhu řady staletí je tak zcela systematicky oslabována loajalita obyvatel vůči jejich městu, vůči vrchnosti, faře, či provincii. Veškerou oddanost si od nynějška nárokuje stát.
Rozměry absolutistických států tak vytvářejí základní půdorys pro rozvoj pozdějšího nacionalismu především v zemích západní Evropy. Absolutističtí panovníci jsou v tomto smyslu nikoli snad duchovními otci, nýbrž spíše mocenskými otci pozdějšího nacionalismu. Již hluboko v podmínkách absolutismu se zformovalo přesvědčení, že právě stát je spolehlivým garantem jak ekonomické prosperity, tak také kulturní svébytnosti všech, kdo na daném území žijí. A právě skrze nacionalismus později stát získává možnost nabídnout kromě své politické a hospodářské síly také další přitažlivé hodnoty. Nabízí pevné a bezpečné přístřeší, nabízí velkolepý nový domov všem, kdo přišli o své skromné komunitní přístřešky zděděné ještě z dob tradiční společnosti.
Z poněkud jiné strany, avšak se stejnou důsledností narušuje a rozkládá všechny tradiční formy pospolitosti také mechanismus moderní ekonomiky. Trh rozbíjí zcela spolehlivě tradiční formy závislosti a v tomto smyslu člověka nepochybně osvobozuje. Nedokáže ho však sám o sobě dostatečně uspokojivě integrovat v rámci nového celku. Trh nemá v popisu práce překonávat všelijaké lidské úzkosti, uspokojovat potřebu participace či neméně silnou potřebu překročení a přetrvání sebe sama, a už vůbec nereaguje na pradávnou lidskou potřebu být něčemu oddán a někam patřit. Nic z toho není samo o sobě tržně zajímavé.
Nacionalismus jako virtuální domov
Proces modernizace byl pro mnohé vrstvy obyvatelstva bolestnou životní zkušeností. Velkolepá ideologie pokroku se do jejich každodenních životů promítla v podobě ztráty i těch mála jistot, které v omezených podmínkách předmoderní společnosti přece jen měly. Vůči novým rizikům, jež na ně v neznámém prostředí industrializace na každém kroku číhala, je jejich tradiční pospolitosti příliš nechránily. Blízké sousedské vztahy i osvědčené rodinné svazky přestávaly fungovat spolu s tím, jak rostl pohyb a stěhování lidí za prací. Najít domov nový nebylo v podmínkách prudkých změn a všudypřítomné nejistoty pro početné zástupy vykořeněných nijak snadné.
Jako na zavolanou přichází tehdy nacionalismus se svým lákavým slibem učinit ze země nikoho nový a pro všechny útulný domov. V nejisté situaci, kdy staré už neplatí, a na nové ještě není spolehnutí, nabízí pomocnou ruku. Především slibuje pojistit proti největší z nejistot, kterou lidé v podobných situacích trpívají - proti hluboké nejistotě ohledně jejich vlastní identity. Ty, kdo již přestali být tradičními vesničany, rolníky a řemeslníky, ale přitom se nestali ještě ani moderními podnikateli, ani nositeli některé z nových profesí, nacionalismus ujišťuje, že jsou přece jen někým. Jsou přece zdatnými syny a dcerami toho nejstarodávnějšího, nejvyvolenějšího a nejúctyhodnějšího ze všech národů.
Uměle vyvolaná víra v mimořádné schopnosti vlastního národa dokázala snížit nejistotu v symbolické oblasti, podobně jako ji snižovala v té době již solidně vyvinutá byrokratická mašinérie národního státu v oblasti administrativní. Zatímco díky byrokratům ví každý novopečený občan zcela přesně, co má v jaké situaci dělat, díky svému zapálenému vlastenectví ví se stejnou jistotou, kým vlastně od nynějška je.
I když se oblíbené mýty probuzených národů hojně odvolávají na lidové a venkovské motivy, skutečnou líhní svěžího větru nacionalismu jsou zatuchlé úřady, v nichž vládne byrokracie. V nich se reálný stát z úřednického masa a kostí setkává se svým virtuálním romantickým obrazem, který si s takovou péčí pěstuje. Nacionalismus parazituje na vykořenění širokých mas a byrokratický úřad je zde od toho, aby jejich šíři pečlivě registroval a jejich vykořeněnost podle předpisů zaevidoval, náležitě ukáznil a do budoucna iniciativně organizoval. Obě instituce, tedy byrokracie i vlastenectví, působí ve stejném směru a navzájem se podporují. Jejich úkolem je držet pod kontrolou probíhající změny ve společnosti, a tím snižovat na bezpečnou míru obrovský přetlak nejistoty a úzkostí těch, kdo jsou s těmito změnami konfrontováni, tedy především středních a nižších vrstev dezintegrovaného městského i venkovského obyvatelstva.
Nacionalismus ve své velkorysosti slibuje, že pomůže nalézt virtuální domov také příslušníkům středostavovské inteligence. Je to pochopitelné vzhledem k úloze, kterou má právě tato sociální vrstva sehrát v celém systému průmyslové kultury a průmyslově využitelného vzdělávání. Zatímco proces industrializace odvádí rolníky po statisících a milionech z venkova do nepřirozeného prostředí odpřírodněných měst, příslušníci inteligence se v této atmosféře mají stát svého druhu zahradníky. Jejich úkolem je pečlivě okopávat kořeny národa, přihnojovat je tou správnou národní ideologií a neustále žasnout nad jejich zázračnou vitalitou.
Karikatura komunity
Moderní stát vysílá v podobě nacionalismu na všechny strany signály, jež mají občany přesvědčit, že právě on je přímo ze své povahy mnohem domáčtější než jakýkoliv jiný představitelný domov.
Není přitom nijak zvlášť vynalézavý. Všechny prvky, jež mají nový domov spolehlivě integrovat, jsou jednoduše převzaty z komunitní minulosti předprůmyslové společnosti. Oproti ní jsou jen patřičně nafouknuty a zveličeny.
Členy tradičních venkovských i městských komunit navzájem spojovaly četné vazby příbuzenství. Nacionalismus tyto vazby rozšiřuje v podobě fiktivního pokrevního pouta na všechny příslušníky celého národa. I když neustále hovoří o kultuře v podobě společného jazyka, sdílených zvyků, mentality a zvláštního ducha národa, konec konců podřizuje kulturu genetice. Zoologie je nejen tajemstvím šlechty, jak pravil Karel Marx, ale také tajemstvím nacionalistů. Nekonečný seriál nacionalismů různých národů, jenž doprovází údajně zcela pacifistickou průmyslovou revoluci, je celý sestaven z obrazů, které jako kdyby byly vystřiženy ze života kmenových pospolitostí dávných profesionálních válečníků spojených rodovými pouty.
Dalším silným pojítkem tradičních komunit bývalo sousedství. Mívalo mimo jiné významnou hospodářskou funkci, neboť umožňovalo celé obci slaďovat společnou činnost i bez použití peněz. Nacionalismus velkoryse rozšiřuje fikci jakéhosi důvěrného sousedství na celé teritorium státu. Opět je to věc naprosto kuriózní, uvážíme-li, že se jedná o doprovod průmyslové revoluce, tedy procesu, který v ekonomické rovině definitivně vytlačuje všechny formy nepeněžního hospodaření a nahrazuje je ekonomickými vztahy založenými výhradně na peněžní formě styku. Také v tomto bodě nacionalismus pracuje s velice působivými virtuálními obrazy, kterým v obyčejné realitě prakticky nic neodpovídá.
Konečně posledním z pevných pout, jež měly tmelit tradiční pospolitosti, byly neformální vztahy přátelství. Také ony měly své opodstatnění - při absenci formálních byrokratických mechanismů v malých komunitách byly vlastně jediným způsobem, jak zajistit obranu a další činnosti, které měly existenční význam pro přežití celé obce. Nacionalismu pranic nevadí, že vyvolávat ducha přátelství a bratrství v moderní společnosti, která je spolehlivě koordinována velkými byrokraciemi, je asi tak stejně rozumné jako dovolávat se bezplatné sousedské výpomoci ve světě ovládaném kalkulem peněžní ekonomiky.
Jak vidno, nacionalismus ve všech případech nabízí ve velkém to, čeho lidé užívali v minulosti v mnohem skromnějším provedení a po čem se jim nejednou v nových poměrech stýská. Je to však nabídka, která přichází zoufale po sezóně. Čím méně jsou virtuální dary nacionalismu prakticky využitelné, tím úzkostlivěji se je snaží jejich producenti balit do přitažlivého obalu, který prostě nelze odmítnout. Je to obal zhotovený z posvátného.
Uctívání státní moci
Rodící se moderní stát, jenž vyžaduje z titulu své univerzálnosti veškerou a bezpodmínečnou loajalitu od všech svých členů, se musel záhy utkat se silou, která co se týče nároků na univerzálnost neměla v předmoderní době konkurenci. Touto mocí byla v evropských podmínkách katolická církev. Absolutistickým monarchiím se dařilo v rovině politické a organizační postupně vliv církve zatlačovat. Výsledkem byl vznik chladně mocenských útvarů, které vše podřizovaly výpočtům vojenské a administrativní povahy. Proto je někteří historici nazývají studenými monstry. Teprve od konce 18. století studená monstra začínají roztávat, když loajalita občanů vůči státu se má stát věcí nejen chladného rozumu, ale také horoucích srdcí. Právě za tímto účelem je šířeno ono nové a zcela světské náboženství - moderní nacionalismus.
Francouzský sociolog Emile Durkheim soudil, že každé náboženství slouží ve skutečnosti k tomu, aby se jeho prostřednictvím společnost jakousi mystickou oklikou klaněla sama sobě a své dokonalosti. Moderní nacionalismus je vynález, jenž umožňuje tuto okliku pronikavě zkrátit. Nacionalisté ve svém náboženském zápalu uctívají příslušníky vlastního národa, jako by to byli jacísi polobozi, kteří si v kolektivním tvůrčím aktu dokázali stvořit útulný domov doslova z ničeho. Už Jean Jacques Rousseau snil o novém náboženství, které po vzoru dávných pospolitostí má svá dogmata, své rituály, svůj uctívaný kult předepsaný zákony.
V průběhu francouzské revoluce bylo Rousseaovo občanské náboženství poprvé široce praktikováno. Hlavní dogma nové víry praví, že stát je jediná instituce schopná zajistit veřejné blaho. Činí tak prostřednictvím svých zákonů, jimiž zákonodárci zjevují vůli lidu všemohoucího. Zákonodárci jsou ve své funkci podobni apoštolům. Členové vlády, ministři, se pak stávají jakýmisi ministranty pečujícími o to, aby se s posvátnými zákony zacházelo podle předepsaných rituálů. Místo, kde se konaly schůze Shromáždění, se běžně nazývalo chrámem Ústavy. Text ústavy byl uveřejněn v knížečkách malého formátu, aby ho každý mohl nosit stále s sebou, jako by to byl brevíř či svatá kniha, líčí francouzský historik Albert Mathiez pohnuté časy francouzské revoluce.
Již od počátku roku 1790 vztyčovali občané po celé zemi na veřejných prostranstvích oltáře Vlasti. Nejprve tak činili zcela spontánně, později byla jejich spontaneita posílena dekretem z 26. června 1792, v němž se kvůli rychlejšímu postupu svobody nekompromisně přikazovalo: Ve všech obcích státu bude vztyčen oltář Vlasti, na nějž bude vepsána deklarace práv s dodatkem - Občan se rodí, žije a umírá pro vlast.
Jiným z oblíbených symbolů nového náboženství se staly stromy svobody. Vysazovány byly slavnostně a pokud jim někdo ublížil, bylo to považováno za zločin proti svobodě, rovnosti a suverenitě lidu. Tento zločin byl podle zákona trestán čtyřmi lety vězení. Když kdosi pokácel strom svobody ve městě Amiens, kmen stromu byl zahalen černým suknem a nesen na radnici v doprovodu hudby a čestné stráže, kterou tvořilo 9000 mužů ve zbrani.
Rodí se instituce státních svátků, což je jen dalším z důkazů posvátného charakteru moderního státu. Ceremonie spojené se státními svátky byly od počátku velmi pečlivě promýšleny, aby byla v maximální míře zvýšena jejich působivost na občany. V jedné z tehdejších příruček a návodů na to, jak správně slavit státní svátky, jež pochází z pera jistého pařížského faráře, čteme: "Do budoucna bude občanským ceremoniím vždy předsedat úředník magistrátu anebo nejúctyhodnější stařec. Zahájí obřadnou řečí oslavující znovunabytou Svobodu. Mládež zazpívá písně, v nichž je velebena úcta k rodině a k městu. Řečníci poté připomenou shromážděnému lidu historii pamětihodných událostí, které vedly ke Svobodě".
Kultem státu má být prosycen celý systém vzdělávání. V dubnu roku 1972 navrhuje Condorcet novou organizaci veřejné mimoškolní výchovy. Každou neděli mají učitelé konat kursy a přednášky určené pro nejširší veřejnost všeho věku, zvláště ovšem pro mladé lidi, kteří ještě nesložili občanskou přísahu. Jádrem těchto kursů se má stát výklad ústavy a nově přijímaných zákonů.
Spolu s kultem státu a s výchovou k vlastenectví se rodí také politicky angažované umění. Rok 1790 zaznamenává nástup politiky na divadelní scénu. Národně uvědomělí herci předvádějí divadelní kusy, jejichž angažovanost signalizují již názvy: "14. červenec 1789", "Svátek svobody aneb večeře vlastenců", "Obrozená Francie", "Vše pro svobodu", "Triumf republiky".
Počátkem léta 1790 se uskutečnil ve Štrasburgu při příležitosti jednoho z nově vzniklých státních svátků prvý známý občanský křest. Později následovaly prvé občanské svatby a prvé občanské pohřby. Celá životní dráha občana má být prostřednictvím těchto obřadů propojena s životem státu. Podle návrhu poslance Gohiera, předneseného v Národním shromáždění v červnu 1792, má být občan přiváděn před oltář vlasti v každém významném období svého života - když se narodí, když v 18 letech získá zbraň, když bude ve 21 letech vepsán do seznamů občanů, když se ožení a když zemře. Podívaná, která se naskýtá při křtu dítěte, soudí Gohier, zaujme i tu nejméně citlivou duši. Stejně tak svatební představení, při němž si dva lidé vzájemně přísahají lásku a věrnost. A ani ten největší barbar se nevyhne pohnutí při pohledu na mrtvého, třeba by to byl jeho nepřítel. Dodejme těmto chvílím občanské zabarvení, využijme okamžiků, kdy duše je takto vzrušena, abychom do ní dali vniknout ctnostem, které ji povznesou nad ni samotnou. Nový kult nacionalismu umožnil podržet modernímu státu aureolu posvátného a majestátního i poté, co došlo k definitivní rozluce s církví a s panovníkem. Nacionalismus tak od samého počátku mění politiku v určitý druh liturgie. Vytváří svůj vlastní svět, svoji virtuální realitu, aby s její pomocí disciplinoval a nově orientoval beznadějně dezorientované masy. Nabízí jim novou identitu v přelomových dobách, které mohou být zároveň vnímány jako doba velkých nejistot i nebývalých možností. Vzývání pospolitosti doprovází lidské kolektivní rituály od nepaměti. Na nacionalismu je však zvláštní to, že jeho zbožštění národa jako velké a každého jednotlivce přesahující kolektivity přichází v době, která je zároveň na každém kroku proniknuta sílícím individualismem. Jak je možné, že moderní individua, plně zaujatá uctíváním sebe samých, jsou zároveň připravena pěstovat nacionalismus, třebaže ten ve všech svých heslech vyzvedává proti individuálnímu zájmu zájem společný, kolektivní?
Privilegium neprivilegovaných
Vznik nacionalismu je spojen se zrodem moderní společnosti ve fázi její převratné industrializace a počínající demokratizace. Nacionalismus dokáže na obou těchto historických procesech vydatně parazitovat. Nacionalismus spojuje ideu rovnosti, kterou si moderní člověk pracně vydobyl a vysoce si ji cení, s nutkáním po privilegovanosti, jež v sobě mnohdy ani vzorně emancipovaný občan nedokáže tak docela potlačit.
Demokracie stěží dokáže nastolit ve společnosti tolik žádanou rovnost a přitom zároveň zaručit lidem tolik záviděnou privilegovanost. Právě to však zcela lehce splní i ten nejprimitivnější nacionalismus. Umožňuje podržet demokratickou ideu rovnosti, a přitom všem příslušníkům národa dědičně garantuje přímo rodovou privilegovanost, jakou by jim mohla závidět i dřívější šlechta. Celý národ se v nacionalistickém opojení stává jediným privilegovaným stavem. Být členem národa je typicky stavovské právo, nabyté zcela automaticky, pouze faktem zrození. Proto musí být nacionalismus ze své povahy povýšenecký proti druhým národům, neboť každá privilegizace je možná jedině v kontrastu s diskriminací druhých, a v rámci vlastního národa prodchnutého hodnotou rovnosti nelze tuto operaci již provést.
Tím se zároveň vysvětluje, proč bývá nacionalismus tak ochotně přijímán také nejnižšími vrstvami, které ve své obtížné životní situaci nemívají jinak pro vznosné teorie příliš porozumění. Právě pro ně musí být pouhá formální tržní rovnost silně problematická, neboť oni z ní rozhodně příliš neprofitují. Nacionalismus se snadno stává obrannou reakcí těch, kdo jsou z výhod trhu vyloučeni, ať již se jedná o jedince, velké sociální skupiny či celé národy. Ideologie trhu prudce zvyšuje očekávání a ambice všech jednotlivců, všech vrstev a všech národů. U těch jednotlivců, vrstev a národů, u nichž z důvodů nejrůznějších nejsou tato očekávání naplněna, dochází pravidelně k rozvoji nacionalismu jako náhražkové ideologie rovnosti, zvláštní formy rovnosti, která dokáže své věrné privilegizovat.
Nacionalismus přitom od samého počátku fixluje. Vlast, kterou prezentuje jako tu nejopravdovější komunitu, ve skutečnosti žádné komunitní rysy vůbec nemá. Za zdáním vlídné a všeobjímající velké pospolitosti se ukrývá moderně tuctová, anonymní a neosobní společnost s navzájem zastupitelnými atomizovanými jedinci. Nacionalismus hlásá tisíciletou kontinuitu, ale přitom vděčí za svůj vznik nedávné průmyslové revoluci, tedy paradoxně jednomu z největších a nejhlubších zlomů v lidských dějinách. Podobně obhajuje právo na kulturní jedinečnost, přitom však vyrůstá právě v době počínající celosvětové kulturní unifikace. V nacionalismu se tak skutečné poměry zrcadlí přesně obráceně, než jakými jsou ve skutečnosti. Podobně budou fungovat i všechny pozdější virtuální obrazy.
Dodejme ještě, že nacionalismus je založen také na velkém sociologickém nesmyslu. Předstírá totiž, že ryze neformální vztahy jako je meziosobní solidarita, lidské sympatie či vlídné přátelství, mohou být produkovány ve velkém, tak jako ve velkém produkuje moderní společnost jiné své služby a zboží. Jako kdyby vytváření a pietní oprašování vřelých příbuzenských vazeb a sousedských kontaktů mohla mít v popisu práce byrokratická mašinérie národního státu. Úzké příbuzenské a přátelské vazby mohou zajisté činnost moderní byrokracie v nejednom případě významně ovlivňovat. Korupce však ještě není vlastenectví.
Nacionalismus, který sám sebe prezentuje jako strastiplné hledání a posléze konečně šťastné nalezení domova, je sám podstatnou součástí právě těch procesů, které původní tradiční domovy v epoše rané industrializace bez milosti rozmetaly. Moderní stát ve svém nacionalistickém provedení nabízí proto tak intenzivně svým příslušníkům atrapu domova, aby si nikdo z nich nepovšimnul, že to byl právě on, kdo lidi o jejich původní, tradiční domovy připravil. Nacionalismus tak funguje jako vysoce účinná droga, kterou moderní bezdomovci užívají právě proto, aby zapomněli, proč vlastně začali brát drogy.
3. Politika tolerovaná experty
Obsahem politiky je rozhodování o věcech veřejných. V dobách, kdy se moderní politika teprve ustavovala, věnovali se jí především lidé privilegovaní svým vzděláním, jichž ve společnosti nebyl tehdy nadbytek. Vzdělané a majetné vrstvy se od 18. století účastní politických diskusí a názory, které při tomto klání formulují, vytvářejí obsah veřejného mínění. Jejich vzdělání bylo takového charakteru, že to odpovídalo typu problémů, k nimž se veřejnost v té době vyslovovala. Právníci, lékaři a lidé s humanitním vzděláním jsou po celé 19. století dostatečně kompetentní k tomu, aby se vyjadřovali jak k problémům moci, tak také k otázce sociální, jež tehdy tížila společnost nejvíce. Jejich mínění o těchto a dalších problémech, tedy veřejné mínění, mohlo být tehdy bráno za směrodatné a závazné pro všechny včetně politiků, kteří činili rozhodnutí.
Čím více se blížíme k přítomnosti, tím více zajisté roste míra vzdělanosti většiny členů společnosti. Ještě mnohem rychlejším tempem však narůstá specializované vědění moderní vědy. Zatímco vzdělanost populace roste aritmetickou řadou, vědecké poznání roste řadou geometrickou. Stále vzdělanější a vzdělanější obyvatelstvo (buďme v tomto ohledu optimisty) je nuceno vyjadřovat se k otázkám stále odbornějším a speciálnějším, stále více přesahujícím obzor jejich kvalifikovanosti. Jednou je to problém jádra a jeho štěpení, podruhé otázky genetických manipulací, jednou je to vliv freonů na ozónovou vrstvu, jindy zase možné důsledky klonování. I když je populace jako celek stále vzdělanější, ve všech těchto otázkách je čím dál méně kompetentní. Veřejné mínění může být proto stále obtížněji považováno za zasvěceného arbitra, jehož verdiktem by se měli politici řídit. Situace je o to vážnější, že vztah vědy ke společnosti a ke každodennímu životu prošel v uplynulých stoletích zcela zásadními proměnami.
V souvislosti s postavením vědy přežívá v mínění veřejnosti celá řada pověr. Tyto pověry z velké části pomáhají udržovat sami vědci, neboť jim taková situace docela vyhovuje. Jedna z hlavních pověr, jež je tradována již od dob osvícenství, praví, že věda je společensky neutrální síla, že je to pouhý prostředek, jehož lze sice při troše zlé vůle zneužít, svým charakterem je však předurčena k využívání pro ušlechtilé cíle. S tím, jak bude lidstvo postupně moudřet (a to je, podle optimistů, již po několik set let jen otázkou času), případů zneužívání vědy bude ubývat a veškerá její kapacita bude stále plněji využívána pro dobro člověka.
Je zvláštní, jak mnoho vědců, kteří by měli být přímo z povahy své profese ke každému tvrzení krajně nedůvěřiví a kritičtí, podobným báchorkám rádo věří. Ve skutečnosti je vztah vědy a moderní společnosti mnohem komplikovanější a mnohem méně jednoznačný, než jak to líčí věční optimisté.
Čím více moci, tím méně kontroly
S příchodem moderních dob došlo ve vztahu vědy a společnosti ke dvojímu, a to vnitřně protikladnému vývoji. V podmínkách předprůmyslové tradiční společnosti platilo, že vědecké poznání nemůže být svobodné a autonomní. Bylo podřízeno regulačním principům normativního systému náboženství. Vědecké hypotézy a teorie se musely zodpovídat před soudem náboženství, ať již se jednalo o výsledky astronomického bádání, o možnosti zkoumání lidského těla či později o hypotézy ohledně vzniku druhu Homo sapiens. V tupé inkviziční podobě to znamenalo, že pokrok lidského vědění byl blokován dokonce i s použitím mocenských a policejních prostředků. Ve světské podobě se v našich končinách udržoval tento přístup v některých vědních oblastech ještě do doby zcela nedávné.
Na druhé straně ve společnosti tradiční platilo, že výsledky těžce vykupovaného vědeckého poznání mají jen velmi omezenou možnost aplikace v každodenním životě. Věda byla po celé generace pěstována jako poněkud riskantní exkluzivní záležitost pod záštitou odvážných mecenášů, zatímco podhradí se svým selským rozumem mívalo problémy s odlišením experimentujících vědců od jiných druhů podivínů a šarlatánů. Tento nedůvěřivý přístup v širokých kruzích podhradí dodnes přetrvává a nejednou bývá docela funkční.
Moderní společnost přinesla revoluci dvojího typu. Na jedné straně došlo k procesu, který označujeme jako diferenciaci společenských subsystémů. Jednotlivé typy lidské aktivity se osamostatnily a začaly žít svým vlastním životem. Vyhranily se specifické sektory ekonomiky, správy, vědy, techniky, morálky a samozřejmě také politiky. Náboženství ztratilo svou dosavadní univerzální a zastřešující funkci, stalo se soukromou věcí každého a zůstalo pouze jedním z mnoha takto diferencovaných sektorů. Náboženství již nemá co diktovat vědě, stejně tak jako politika nesmí diktovat ekonomice a morálka nemá co říci kupříkladu v oblasti techniky výroby hovězího či drůbeže.
Tyto změny měly v jistém ohledu výsledky blahodárné, neboť uvolnily obrovský potenciál lidského vědění a lidských možností. Vše, snad jen s výjimkou morálky, bylo možno od nynějška provozovat s mnohem vyšší efektivitou než kdykoliv dříve. Každá ze specifických oblastí mohla růst svým vlastním tempem, aniž by se ohlížela na tempo růstu oblastí ostatních. Vědci a technici vítají tento proces jako projev postupující emancipace lidského rozumu a jeho definitivního osvobození z područí nevědeckých hodnot a norem.
Zároveň však dochází ještě k něčemu dalšímu, co je na prvý pohled mnohem méně zjevné, o to však riskantnější. Věda, která se úspěšně odpojila od všech dosavadních regulačních mechanismů a tím také od jakékoliv formy společenské kontroly, začala mohutně ovlivňovat všechny ostatní sektory života společnosti. Podřízena pouze imperativu svého vlastního růstu, začala prorůstat tisíci způsoby až do těch nejintimnějších částí lidského života. Dokud byla věda ještě nedospělá a pod kuratelou náboženství a vžitých společenských tradic, nesvědčilo to jejímu zdravému vývoji. Dnes je toto nebezpečí snad již zažehnáno. Na jeho místě však zatím stačilo vyrůst nebezpečí nové, a my máme co do činění s extrémem přesně opačným. Vědecké bádání se vymanilo zpod jakékoliv veřejné kontroly a ožilo svým vlastním, pro zasvěcené odborníky zajisté neobyčejně vzrušujícím životem. Pro věrohodnost sféry politiky to mělo velmi povážlivé důsledky.
Podle teorie společenské smlouvy se lidé kdysi dávno dobrovolně vzdali části své suverenity a delegovali ji na stát a jeho reprezentanty výměnou za zvýšené bezpečí. Státní moc se svým právem na výběr daní a svým monopolem na legitimní použití násilí čerpá od těch dob svoji legitimitu z toho, že chrání občany před riziky, jež je mohou ohrožovat zevnitř společnosti, či jim mohou hrozit od států sousedních. Osvícenské myšlení pevně věřilo, že věda bude politikům v tomto jejich úsilí dodávat stále účinnější recepty na řešení kritických situací.
Politici jsou však dnes ve vztahu k vědě naprosto stejnými laiky jako jejich voliči. Nemají, stejně tak jako jejich voliči, zpravidla ani tušení, jaké nové technologie a s jakými riziky právě vznikají v přísně utajených laboratořích, například právě v souvislosti s genetickými pokusy. Nedávná zpráva o tom, že se již úspěšně podařilo zkřížit půl na půl embryo lidské s embryem prasete, ponechala politiky naprosto chladnými. Jako kdyby snad byli na kombinaci lidského a prasečího ze své praxe již dokonale zvyklí.
Věda, která se vymanila zpod normativní kontroly, řídí se buďto zakázkami zvenčí anebo, v těch oblastech, kde je jí ponechána větší volnost, nechá se vést logikou svého vlastního růstu. Ani v jednom případě nemá společnost přehled o tom, nad čím vědci právě pracují, a již vůbec nikdo netuší, k čemu všemu mohou být výsledky jejich práce použity. Vědci se sice tváří, že oni takový přehled mají, ti nejmoudřejší mezi nimi však dobře vědí, že vedlejší a nezamýšlené důsledky jednotlivých objevů budou dokonale známy teprve tehdy, až si s nimi již nebudeme moci poradit. Přehledy dějin vědeckého poznání jsou plny těchto pozdních zkušeností a ty ze všech nejčerstvější se na nás a našem životním prostředí právě nyní testují.
Expertní vědění a veřejné mínění
Politika zůstává i nadále rozhodováním o věcech veřejných, byť je právě tato oblast v důsledku nebývalého pokroku vědy zaplavena problémy, které zcela překračují kompetentnost i chápání nejen prosté veřejnosti, ale i politiků.
Ilustrací je bezpočet. Politici celou váhou své osobnosti garantují bezpečnost atomové energie, a to i v případě, že si nedokáží přesně vybavit, jaké je vlastně poslání turbíny v elektrárně. Garantují zdravotní nezávadnost masa šílených krav a jsou v každou denní i noční dobu ochotni i se svými poradci pojídat před kamerami bifteky, i když vědci zatím přesně neznají mechanismus vzniku a přenosu jisté nebezpečné choroby. Politici trvají na tom, že geneticky pozměněné sóji není třeba se bát, a to přesto, že o genetice toho vědí asi tolik jako o sóji.
Tato všestranná nekompetentnost není vinou politiků. Je osudem každého člověka ve společnosti, kde ani nadprůměrný vědec již zpravidla není schopen obsáhnout celou svoji disciplínu a znalosti jaderných fyziků o vlastnostech klonované kukuřice jsou zhruba stejné jako znalosti genetiků o primárním jaderném okruhu.
Problém je nyní v tom, že na rozdíl od běžných občanů a zřejmě i od naprosté většiny badatelů, politik nese za dopady pokusů, kterým nerozumí, veškerou zodpovědnost. Ani pokud by se obklopil štábem špičkových vědců, příliš mu to nepomůže, neboť všechny možné komplexní dopady jednotlivých zásahů do běhu světa nezná prakticky nikdo. O dopadech emisí freonů na tloušťku ozónové vrstvy se přední světoví vědci přeli dlouhá desetiletí, o dopadech lidské činnosti na klimatické změny vedou urputné pře dosud, i když voda stoupá.
Podivná dělba pravomocí mezi těmi, kdo rozumí, ale nenesou odpovědnost, a těmi, kdo sice plně zodpovídají, ale vůbec nerozumí, psychicky pomáhá, zdá se, oběma stranám. Vědci, kteří tuší, co vše by jejich objevy mohly natropit, se mohou utěšovat tím, že pracují koneckonců pouze na zakázku a že o využití jejich vynálezů rozhodnou lidé, kteří k tomu mají politický mandát. Politici zase mají dostatek svých vlastních problémů, než aby se v bezesných nocích trápili pochybnostmi o tom, zda by třeba geneticky pozměněná kukuřice nemohla náhodou při pravidelném požívání pozměnit volební preference jejich voličů, což by byla pro celou společnost pochopitelně naprostá katastrofa.
Tato dělba nevědění a nezodpovědnosti ovšem přímo v základech podrývá instituci, která je pro demokracii klíčová, a sice veřejné mínění. Veškerá serióznost veřejného mínění je přece postavena na předpokladu, že každý svobodný občan zná své preference nejlépe. Proniknutí vědeckých poznatků do všech oblastí každodenního života a vznik expertního vědění činí z občana-laika v mnoha ohledech nesvéprávnou bytost. Jak by mohli běžní lidé znát své preference ohledně využívání atomové energie, jestliže riziko závažné jaderné havárie má vždy jen pravděpodobnostní charakter? Pokud by bylo k takové otázce vyhlášeno referendum, pomohlo by zase jen politikům. Zbavilo by je i posledního zdání zodpovědnosti. Svobodné rozhodování předpokládá mít pravdivé informace. Tato osvědčená liberální zásada je stará už stovky let. Vznikla však a byla užívána v dobách, kdy informace se pohybovaly zhruba na úrovni vědění řekněme dnešních žáků osmých tříd základní školy. Jak by se asi rozhodoval liberál poloviny 19.století, pokud by životně důležitou informaci dostal v podobě genetického zápisu či vzorce z oblasti jaderné fyziky? Zřejmě by si hodil kostkou. Totéž musí dnes v zásadě udělat každý soudný občan, chce-li se dostatečně zodpovědně rozhodnout, zda koupí hovězí maso či se půjde opalovat na sluníčko v den, pro který televize hlásí třeba jen mírně podprůměrný počet Dobsonových jednotek. Pokud by chtěl nastudovat všechny relevantní informace, slunce mu mezitím určitě zapadne.
Existuje dokonce podezření, že ve zvlášť komplikovaných případech, kdy proti sobě stojí různé tábory expertního vědění, si kostkou háží také nejvyšší politici. Dobře tuší, že pokud by byli přehnaně zodpovědní a zdržovali se důkladným studiem všech relevantních informací, slunce jejich politické kariéry by mohlo mezitím zapadnout.
Poradenská společnost
Moderní věda, která se vymanila z dosahu prakticky všech mechanismů kontroly, začala zároveň zasahovat prakticky do všech oblastí každodenního života, a to včetně těch nejintimnějších. Zatímco v tradiční společnosti měli své rádce pouze urození, ve společnosti moderní si může (a často přímo musí) nechat radit každý. Jedná se vlastně o svéráznou formu emancipace, kdy všichni občané jsou si postaveni naroveň ve své závislosti na expertním vědění. V průběhu tohoto procesu je člověk krok za krokem vyvlastňován od své kompetentnosti.
Neexistuje prakticky oblast, ve které by moderní dospělý člověk byl ponechán svému nezávislému úsudku. Poradci v manželství mu radí, jak se správně oženit či vdát, sexuologové mu radí, jak si užívat a přitom nepočít děti. Pokud se posledně jmenovaní experti zmýlí, pedagogičtí poradci doporučí, jak z dětí, když už tady jsou, vychovat mravné lidi. Jiní odborníci mezitím poradí, jak se civilizovaně a bez velkého kraválu rozvést. A již nastupují poradci na správnou životosprávu, aby pomohli překonat stres z rozvodu a díky radám ohledně zdravé výživy, hubnutí, péče o pleť a trávení dovolené připravili půdu pro další námluvy.
Pokud by byli lidé v moderní společnosti soběstačnější a dokázali si při námluvách či péči o děti pomoci sami, řada špičkových služeb by nebyla objednána a hrubý domácí produkt země by byl o to nižší. Je tedy v zájmu prosperity každé země, aby její obyvatelé byli co nejméně svéprávní a při sebemenším problému běželi žádat o radu příslušného odborníka. Jestliže by byli lidé soběstačnější ve věcech, ve kterých si dokázali ještě jejich otcové a dědové poradit sami, stoupla by v zemi nezaměstnanost, což by uživilo pouze pár poradců na hledání práce.
Je zvláštní, že ti samí občané, kteří mají stále větší problémy s uspořádáním základních věcí ve svém vlastním životě, takže společnost musí školit a zaměstnávat stále více a více poradců všeho druhu, jsou považováni za naprosto svéprávné a suverénní, mají-li se rozhodnout ve věci ze všech nejpodstatnější, tedy mají-li vybrat ty, kdo budou řídit po dlouhá léta jejich zem a ovlivňovat jejich osudy.
Odkud vyrůstá víra v tuto kompetentnost, jestliže víme, že v záležitostech mnohem banálnějších bývají lidé až zoufale bezradní? Co vede ruku člověka, který se sám nedokáže oženit ani rozvést, že s takovou jistotou vhodí ve správný čas správný lístek do té správné urny? A proč se politici tolik pyšní svým mandátem, jestliže jim byl udělen lidmi, z nichž tak mnozí ani nevědí, jak si počínat, přejí-li si o pět kilo zhubnout?
To, komu občané svěří do rukou osud své země na příští léta, je plně ponecháno přesvědčovací kampani politických stran, které ovšem samy ve volbách kandidují. Pokud bychom chtěli být nestranní, museli bychom uznat, že se jedná o vyložený střet zájmů. V historii neexistuje případ, kdy by některá z politických stran v průběhu volební kampaně sebekriticky uznala, že občané udělají pro dobro země mnohem lépe, pokud dají raději svůj hlas někomu jinému. Z toho je vidět, že i v rámci poradenské společnosti existují významné sektory, v nichž rozhodování probíhá zcela neodborně.
Bylo by v logice vývoje poradenské společnosti, pokud by začala vznikat centra politického poradenství. Klient by v nich nahlásil výši svého platu, hodnotu svých nemovitostí, stav svých akcií, popřípadě ještě svou oblíbenou barvu a odborníci by mu podali již vyplněný volební lístek. Možná by se tím nevyřešilo úplně všechno, v každém případě by se ušetřila spousta peněz za přihlouplé billboardy. Takovéto řešení by bylo v poradenské společnosti jistě docela stylové, mělo by však svou velkou nevýhodu - dalo by ještě větší moc expertům.
Experty nikdo nevolí
Politika je rozhodování o veřejných záležitostech. V demokratických společnostech už nemůže o těchto záležitostech rozhodovat libovolně panovník, neboť jeho postavení nebylo schváleno volbou, nýbrž odvíjelo se od jakýchsi mimořádných kvalit, na kterých lidé obyčejní neměli účast a mohli se pouze zpovzdálí uctivě klanět jejich výjimečnosti.
Ve věku expertů se pozice kompetentních vědců a odborníků nepříjemně podobá pozici tradičního panovníka či alespoň privilegované šlechty. Jejich role při rozhodování bývá obrovská, a přitom nebyli nikým delegováni, za svou pozici vděčí svým výjimečným kvalitám, kterým lidé obyčejní příliš nerozumí a mohou se jim pouze zpovzdálí uctivě obdivovat. Jak konstatuje francouzský sociolog Pierre Bourdieu, výše IQ hraje v moderní společnosti podobnou roli, jakou ve společnosti tradiční hrálo přesvědčení o odlišné barvě krve. Umožňuje podílet se na důležitém rozhodování a toto privilegium, jež neprošlo žádným demokratickým testem a schvalováním, vydávat za zcela přirozené, tedy od přírody, nikoli již od Boha, dané oprávnění.
Třebaže nikým nevoleni, mohou experti mluvit do všeho, co je považováno za sféru jejich kompetentnosti. Ve společnosti s vysoce rozvinutým vědeckým poznáním a technickým umem je to samozřejmé a zcela pochopitelné. Vytváří to však výraznou, i když skrytou mocenskou asymetrii a zpochybňuje to diskurs rovnosti. Je vůbec spravedlivé, aby atomový fyzik měl při rozhodování o spuštění jaderné elektrárny jeden hlas právě tak jako někdo, kdo z fyziky už na základní škole soustavně propadal? Pokud bychom přiznali atomovému fyzikovi v případném referendu hlasů více, nebylo by to demokratické. Pokud bude mít jen jeden hlas jako kterýkoliv laik, znamená to velké plýtvání s jeho odborností.
Logicky existuje jediný způsob, jak v tomto případě neplýtvat s odborností jaderných fyziků. Nepovolit referendum o využívání jaderné energie. Jestliže navíc všechny rozhodující politické strany nechají příslušné pasáže svých volebních programů sepsat jaderným fyzikům, nikdo neriskuje, že by bylo možno demokratickou cestou budování jaderných elektráren zabránit. Ať již pak budou volit kteroukoliv stranu, voliči si ve volbách zcela dobrovolně zvolí to, k čemu by se mohli v referendu vyslovit třeba zamítavě. Pokud budou strany postupovat stejným způsobem v pasážích svých programů věnovaných stavbě dálnic a útlumu železnice, stavbě toxických skládek a dovozu geneticky pozměněných potravin, budou si moci lidé zcela svobodně a podle všech pravidel demokracie zvolit to, co by jim nikým nevolení experti stejně naordinovali.
Nově vytvořená mocenská asymetrie mezi těmi, kdo byli vyvýšeni do role expertů, a těmi, kdo zůstali pouhými občany-laiky, je vůči každé změně neskonale imunnější, než bylo postavení privilegované šlechty v minulosti. Žádnou revoluci proti expertům nelze ve věku vědy a techniky ničím rozumným zdůvodnit, a to ani v případech, kdy rady odborníků v minulosti prokazatelně nadělaly mnohem více zla než užitku. Takové bilancování zůstává koneckonců vždy zase záležitostí odborníků.
Demokracie versus technokracie
Technokracie je takový způsob emancipace rozumu, v němž arogance vědění potlačila schopnost kritického odstupu. Technokracie dokáže takovým způsobem vyzvedávat z rozumu jeho chytrost, že tím dokonale potlačuje jeho moudrost. Technokracie je zkrátka tou nejnaivnější formou vlády rozumu. Řídí se několika neměnnými zásadami. Jejich velkou předností je jednoduchost a snadná zapamatovatelnost, jejich určitou nevýhodou je vysoká škodlivost. I když technokracie sama sebe považuje za vyšší stupeň demokracie odpovídající požadavkům věku rozumu, z hlediska perspektiv demokracie není vláda technokracie ani zdaleka tím nejrozumnějším řešením.
Technokraté vylučují zcela programově ze svých úvah zamyšlení nad dlouhodobějšími důsledky svých návrhů a doporučení. Velkou výhodou tohoto postupu je, že díky tomu nalézají porozumění u těch politiků, kteří nemají důvod uvažovat dále než na jedno volební období. Nevýhodou je, že řada opatření, která mohou být krátkodobě přínosná, může být v delším horizontu vyloženě škodlivá. Učebnicovou ukázkou je atomová elektrárna, která nám třicet či čtyřicet let slouží, aby pak dalších 10.000 let na odpočinku v trvalém úložišti nekompromisně vyžadovala veškerou péči stovek generací našich potomků.
Z hlediska technokrata ani z hlediska politika není příliš praktické uvažovat v horizontu deseti tisíc let. Během té doby proběhne zhruba dva tisíce pět set dalších volebních kampaní a není pravděpodobné, že naše strana pokaždé vyhraje. O odpad se pak prostě postará někdo jiný, někdo, kdo k tomu získá od voličů příslušný mandát. Technokraté mají co říci především těm politikům, kteří zcela uvážlivě a pragmaticky nemají vážnějších námitek, má-li zodpovědnost za jejich činy převzít někdo jiný.
Další zásadou technokratů je snažit se všude, na každém kroku neustále kvantifikovat. Rozumějí pouze řeči čísel. Protože ty nejdůležitější věci vyčíslit prostě nelze, musejí umět vyčíslovat nevyčíslitelné. Jinak by se mezi sebou nedomluvili. Tato řeč čísel sbližuje technokraty s řadou politiků. Ve věku vědy je vhodné používat vysoká čísla, složité grafy a nepřehledné tabulky všude tam, kde by se jinak musela říci voličům prostá pravda. Zvlášť působivé jsou grafy ukazující růst hrubého domácího produktu. Jen málokterý odborník zná, co všechno se v nich skrývá, každý prostý občan od dob starého Říma však ví, že je lepší, když palec směřuje nahoru, než kdyby ukazoval dolů.
Z křivky hrubého domácího produktu se nedozvíme, o kolik ji zvedla zvýšená rozvodovost, o kolik rostoucí náklady na zvládání kriminality, o kolik zbytečně projetý benzín a o kolik zvýšené vojenské výdaje. Směřuje-li křivka vzhůru, vypadá pořád stejně elegantně a ladně a žádný politik se sklony technokrata by si nedovolil jejím rozšifrováváním a rozklíčováváním své voliče unavovat.
Spojíme-li obě zmíněné zásady, máme před sebou celý obraz tragičnosti postoje technokratů. Aby mohli bilancovat, musejí porovnávat nesrovnatelné. Aby bilance působily dostatečně pozitivně, nesmějí do nich zahrnovat jejich vzdálenější a problematické dopady. Hrdá bilance o počtu automobilů vyrobených za rok (jeden z hlavních zdrojů růstu ekonomiky našeho typu) nevypovídá nic o důsledcích automobilového provozu pro naše města, pro naši přírodu, pro naše zdraví a životy. O kolik automobilů bychom museli ročně vyrobit více, abychom všechny tyto škody finančně uhradili? Pouze tato otázka technokrata zajímá a problém je podle něj uspokojivě vyřešen, pokud se mu podaří zodpovědět ji s přesností alespoň na dvě desetinná místa.
Významná pozice nikým nevolených expertů a jejich vliv na politické rozhodování mohou být nebezpečné. To otevírá prostor pro angažování nejrůznějších sdružení a iniciativ vystupujících v rámci občanské společnosti. Nikdo nemůže upřímně zpochybňovat jejich právo vyjadřovat se k nejrůznějším otázkám veřejného zájmu poukazem na to, že nebyli přece k zastupování nikým zvoleni. Musel by totéž právo odejmout i nikým nevoleným expertům. Aktivista protijaderného sdružení či člen iniciativy proti stavbě obchvatu nemá mandát o nic menší než odborník formulující odněkud svá možná správná, možná však také chybná, krátkozraká, technokratická doporučení.
Na rozdíl od technokratů a těch politiků, kteří uvažují v horizontu jednoho volebního období, se ekologičtí i další občanští aktivisté po čtyřech letech pravidelně nestěhují, takže je u nich větší šance, že ve svém stanovisku budou zohledňovat i dlouhodobější aspekty daného problému. Mnoha nejrůznějšími pouty bývají spjati s lokalitou, ve které žijí, takže u nich nehrozí, že by neocenili, nakolik případný zásah ovlivní kvalitu místního života. Tuto kvalitu života nemají, na rozdíl od technokratů, zastřenu dlouhými sloupci různě interpretovatelných čísel a i bez pestrých grafů ji jsou zvyklí pozorovat v jejích nejrůznějších barvách a odstínech.
4. Politika a jiná rizika
Stát a jeho politika se stále méně zajímá o věci, které jsou skutečně podstatné, a stále méně dokáže ochránit své občany před tím, co jim doopravdy hrozí. Nebezpečí přichází odjinud, než kde mu chce čelit standardní politika se svým systémem politických stran. To, co je rozdělováno v rámci společnosti, už zdaleka není jen všemi žádané a oceňované dobro.
Uvedené teze plynou z pojmu riziková společnost, který přichází do většího povědomí teprve od poloviny 80. let 20. století a je spjat především se jménem německého sociologa Ulricha Becka. V sérii závažných publikací podal tento známý sociolog velice tvrdou kritiku moderní politiky, která udržuje při životě takový obraz společnosti, jemuž ve skutečném životě odpovídá stále méně. Ulrich Beck hovoří o politických stranách, které silně připomínají strašidelné bytosti zvané zombí - i když jsou již dávno mrtvé, stále nedokáží zemřít. Ulrich Beck hovoří také o politických institucích, které se podobají starým ruinám, jen matně odkazujícím na věk své zašlé slávy. Standardní politické programy přirovnává ke směrovkám, které zcela přesně ukazují cestu, jež zaručeně nikam nevede.
Neviditelný vetřelec
Rizika, která jsou tak charakteristická pro povahu dnešní společnosti, nevznikají náhodou. Jsou vedlejším produktem zcela normálního, naprosto běžného a jinak jistě docela úspěšného chodu moderní společnosti. Je to společnost, která dokáže své bohatství tvořit a užívat takovým způsobem, že při tom vzniká více neštěstí, než když spolu kdysi válčily celé státy. Jen na silnicích USA zahyne každým rokem pod koly automobilů více osob, než kolik činily americké ztráty během celé války ve Vietnamu. Co je to vlastně za mír, který přináší více mrtvých než válka?
Za rizika, která na každém kroku vznikají, nemůže žádný vnější nepřítel, jehož by bylo možno zahnat a porazit. Do života je uvádějí tytéž síly, které zaručují občanům ochranu, pohodlí, blahobyt a prosperitu. Právě v procesu dělání a konzumování prosperity vznikají určité problémy s trávením. Asi jako v případě hovězího, které dnes dokážeme zajisté produkovat v množství a kvalitě nesrovnatelné s čímkoliv v minulosti. Moderní rizika, konstatuje Ulrich Beck, jsou černým pasažérem normálního konzumního provozu.
Jedna z hlavních potíží s moderními riziky spočívá v tom, že jsou pro běžného občana neviditelná. Jeho vrozené smysly ho před nimi nevarují. Není schopen vidět paprsky, které mu v důsledku zeslabení ozónové vrstvy mohou způsobit rakovinu kůže. Necítí radioaktivní záření, které mu přivodí leukemii. A maso šílených krav mu chutná naprosto stejně jako maso krav, které jsou fyzicky i mentálně naprosto v pořádku.
Moderní politická teorie považuje občana za soudnou, svéprávnou a zcela zodpovědnou bytost. Jak však může být zcela svéprávný a zodpovědný někdo, kdo nemá možnost sám posoudit, kdy je v bezpečí a kdy se naopak ocitá i se svými blízkými ve smrtelném ohrožení, třeba by se jednalo jen o formaldehyd z nábytku v jeho kuchyni. Jelikož neviditelná rizika plynoucí z moderních chemických, jaderných a genetických technologií potřebují ke své identifikaci a lokalizaci smyslové orgány vědy, pouhý občan je vůči nim prakticky bezbranný. Již nejen výběr životního partnera a správná výchova dětí vyžaduje, aby se ptal na radu odborníků. Jiní odborníci mu musejí poradit, kdy a na jak dlouho si může v létě vyjít na sluníčko, jakou vodu může bez obav pít a v jaké by se neměl raději ani mýt, či kdy má zůstat sedět doma a pro jistotu nevětrat. Tyto a mnohé další banality je třeba den co den vyhlašovat, opakovat a připomínat jinak zcela svobodným, suverénním a nezávislým občanům.
Z různých důvodů nemůže být veřejnost varována před všemi riziky, která vznikají v důsledku zcela rutinního počínání. Je to tak možná koneckonců dobře, mohlo by to narušit její pohodu. Představme si poklidné nedělní odpoledne, kdy usměvavá hlasatelka z televizní obrazovky divákům oznamuje: Během automobilové velké ceny, kterou za okamžik budete moci sledovat, se spálí přibližně tolik a tolik barelů pohonných hmot z neobnovitelných zdrojů, přitom vznikne tolik a tolik tun nebezpečných skleníkových plynů a doprovodná hluková zátěž přispěje ke zhoršení zdravotního stavu u šesti až osmi procent platících diváků. Přejeme vám příjemný a ničím nerušený sváteční sportovní zážitek.
Podle jisté moderní politické ideologie se schopný člověk dokáže o sebe postarat sám. Je těžké představit si, jak by to asi udělal, pokud by nebyl ověšen dozimetry, přístroji na měření Dobsonových jednotek a po kapsách nenosil vždy aspoň pár lakmusových papírků. Individualistické ideologie navíc přehlížejí, že moderní technologická rizika typu atomové energie ohrožují lidi velkoplošně, dlouhodobě a kolektivně. To odporuje rozšířenému přesvědčení, podle něhož moderní člověk může v podmínkách otevřené společnosti měnit svoji situaci na základě vlastní volby a zásluhou podaného výkonu. Ve skutečnosti si totiž může i to nejsebevědomější individuum na rizika kolektivní povahy jedině pokorně zvykat. Žije-li svobodný člověk v atomové společnosti, může si za vysoký individuální výkon našetřit na velké množství jodových tabletek. Jak by se asi mohl o sebe postarat více, to netuší ani ti nejliberálnější ideologové. Proto se ve všech formách rizikové společnosti doporučuje, pořídit si především něco, co rozptýlí člověka natolik, že na svou naprostou individuální bezmocnost alespoň na chvíli zapomene.
Chybějící pojištění
Především je třeba zapomenout na to, jak nedostatečně je člověk v moderní společnosti vůči produkovaným rizikům pojištěn. Stát, který odvozuje svůj důvod k existenci od zajišťování bezpečnosti občanů, je v této otázce velice staromódní. Stále ještě ze zvyku nakupuje trysková letadla, aby ochránil své občany před možným útokem ze strany sousedů. V rizikové společnosti však nebezpečí číhá úplně jinde. Například v riskantním úbytku ochranné ozónové vrstvy, která je po každém cvičném letu bojových letadel zase o něco tenčí.
Opakovaně narážíme na nesouměřitelnost hrozících rizik ve vztahu k pojištění vůči jejich možným následkům. Ztráty, které by skutečná jaderná havárie způsobila, jsou nepředstavitelné, a proto je nutno možnost takové havárie bagatelizovat. Kdyby k ní totiž jednou došlo, pak by bylo adekvátní odškodnění neproveditelné. Proto ani příliš nevadí, že podle našich platných zákonů by v případě vážné havárie jaderné elektrárny byl provozovatel povinen nahradit pozůstalým škody jen do výše osmi miliard korun, a to pouze v případech, kdy poškození požádají o odškodnění do jednoho roku od výbuchu. Bylo by pošetilé prosazovat, aby se částka zvedla na dvojnásobek či trojnásobek, jestliže víme, že všechny oběti výbuchu v Černobylu z jara roku 1986 se ještě ani nestačily narodit.
V tomto kontextu se stávají krajně problematickými takové kategorie jako je zodpovědnost, vina, garance, záruka. Jak by měl vypadat trest pro ty, kdo převzali politické záruky za stavbu Černobylu? Jak by měli být potrestáni politici, kteří se před kamerami teatrálně zaručovali za naprostou neškodnost hovězího? Jak potrestat ty politiky a experty, kteří po více než dvě desetiletí hovořili o naprosté bezpečnosti freonů? A jaké tresty vymyslet pro případ, že geneticky upravované potraviny nebudou přece jen tak dokonale neškodné, jak se dnes v politických kruzích soudí? A není vzhledem k tomu všemu rutinní šíření uklidňujících zpráv z úst zodpovědných politiků mnohem nebezpečnější, než rozšiřování poplašných zvěstí, které je naopak ze zákona trestné?
Všechny tyto a mnohé další otázky vrtají sice hlavou ekologickým aktivistům, do politické agendy však dosud nepronikly. To přesto, že občané platí za zajišťování svého bezpečí daně státu a nikoliv ekologickým organizacím.
Plnění norem
Rizika, která ohrožují všechny, konstatuje Ulrich Beck, jsou zároveň tržními šancemi pro některé. To je jeden z důvodů, proč nebudou nikdy zcela odstraněna, dokonce ani tehdy, pokud by to bylo technicky proveditelné. Manipulace s riziky je naopak nezanedbatelnou příležitostí pro celý sektor ekonomiky. Z hlediska ekonomického růstu představuje zvládání rizik velký a vítaný byznys. Už není třeba přesvědčovat lidi pomocí nápadité reklamy od rána do večera, co všechno si ještě mají koupit, aby bylo jejich štěstí úplné. Stačí poukázat na to, čemu všemu jsou vystaveni v důsledku závažného poškozování prostředí, k němuž dochází v průběhu výroby všeho toho, bez čeho by jejich štěstí nebylo úplné.
Skutečnou noční můru ekonomiky představovala vždy hrozba toho, že by lidské potřeby mohly být jednoho dne nasyceny. Existence technologických rizik noční můru všech ekonomů definitivně zaplašila. Díky nim může ekonomika donekonečna dávkovat nové potřeby sama, zcela nezávisle na apetitu konzumentů. Stačí vhodně předefinovat určité riziko a okamžitě vzniká nový trh. Zjistí-li například lékařská věda, že hluk je pro zdraví lidí mnohem nebezpečnější, než se až dosud soudilo, vznikne trh s nejdůmyslnějšími pomůckami, jež lidem za patřičný poplatek umožní být od nadměrného hluku chráněni mnohem bezpečněji než dosud. Zároveň tím vzroste také hrubý domácí produkt, takže společnost zbohatne způsobem doslova neslýchaným.
Rizika lze ovšem předefinovávat také opačným směrem. Zaručí-li věda, že za jistých podmínek bude neškodné něco, co bylo jinak považováno za škodlivé, také vznikne nový byznys. Existuje například snaha přimíchávat v malých dávkách toxické odpady do nových výrobků. Pochopitelně v množství tak malém, že by to nemělo ohrozit zdraví spotřebitelů. Ekonomický tlak na prosazování podobných praktik je neobyčejně silný. Ukládat toxické látky po malých částech do výrobků a odtud do organismů stojí méně, než snažit se je izolovat či zneškodnit. Místo toho, aby firma platila za skladování svých odpadů, koupí si je v nových výrobcích a hezkých obalech sami spotřebitelé.
Samo stanovování norem přípustného znečištění, či povolené toxicity je činnost jistě nezbytná, přitom však přece jen poněkud ambivalentní. Vše, co se ještě vejde do norem, upozorňuje Ulrich Beck, je bráno, jako kdyby to bylo zcela neškodné. Každá z norem přípustného znečištění znamená souhlas s tím, o jak velký kousek lze životní prostředí poškodit, aby to bylo ještě normální. Každá taková norma je vlastně odborným předpisem, který do posledních detailů reguluje celý postup travičství. Prostředí je třeba otravovat v takovém rytmu a rozsahu, aby si vůbec nikdo nemohl stěžovat. V právním státě je žádoucí, aby i travičství probíhalo přesně podle zákona.
Zároveň je však každá norma povoleného znečištění jakýmsi vysvědčením o tom, co člověk snese a vydrží. Je zvláštní, že stále ještě mluvíme o tom, že žijeme ve společnosti výkonu. Oproti dobám stachanovců již není na lidský výkon obecně kladen takový důraz, neboť fyzické a zčásti i některé rutinnější formy duševního výkonu člověka nahradily moderní technologie. Část těchto technologií však produkuje rizika, která člověka v různé míře zatěžují a různým tempem poškozují. Nemělo by se tedy tolik mluvit o společnosti výkonu, jestliže jsme stále více společností výdrže. Jestliže se dříve plnily pracovní normy, dnes plníme normy ohrožení. Dnešní stachanovci už dávno nepřekračují normy výkonu, lámou rekordy odolnosti. Vyhlídky jsou tristní. Byť všichni pečlivě dodržujeme vydané normy a předpisy, živočišné druhy přesto vymírají, moře je přesto čím dál špinavější a pralesy před očima mizí. Zřejmě žije divoce v přírodě už jen velmi málo stachanovců.
Dělba zla
Standardní politika se pohybuje stále ještě v představách, jež zdědila z 19. století a podle kterých úkolem politiků je především moudře rozdělovat dobro, jež je v různých formách a v rostoucí míře produkováno moderní společností. Toto dobro může mít podobu majetku a příjmů, ale také pracovních míst a sociálního zajištění. Politická pravice a levice se liší svými recepty na to, jak všechna tato dobrodiní co nejspravedlivěji rozdělovat.
Zatímco pravice s levicí vede dodnes o vhodnost svých receptů vášnivé pře a svádí nekončící půtky, doba se mezitím změnila a v rizikové společnosti se stává nejnaléhavějším úkolem, jak moudře a spravedlivě rozdělit specifická nebezpečí a ohrožení. Do tohoto sporu se pravici ani levici nijak zvlášť nechce. Podobné problémy nejsou jakožto předvolební téma voličsky příliš atraktivní. A to přesto, že také samo bohatství, příjmy a pracovní místa jsou v rostoucí míře znečištěny právě riziky spjatými s jejich vytvářením.
Moderní rizika, tento vedlejší produkt intenzivního vytváření dobra všemi možnými prostředky a za všechny možné meze, se tedy distribuují ve společnosti jaksi spontánně, bez dohledu a často i bez většího zájmu politických stran. Orientační kritéria politiky rozdělené na pravici a levici přitom selhávají. Je těžké odhadnout, zda by v případě menší jaderné havárie pozůstalým více konvenovala politika pravicová, levicová, či spíše středová. Skandování levých i pravých hesel je ve městech zamořených výfukovými plyny zhruba stejně nezdravé. A v případě, že skutečně dojde k dramatickým změnám klimatu, bude opravdu nesnadné rozhodnout, zda je lepší mít stát malý, ale silný, anebo raději velký, ale hodný.
V rizikové společnosti budeme zřejmě svědky určité změny sídlištní strategie. Od počátku novověku, uvnitř pacifikované společnosti a silného státu vyhledávali bohatí a úspěšní taková sídla, která reprezentovala jejich výjimečné postavení. Stavěli si zámky a výstavné paláce na snadno přístupných a viditelných místech, poblíž rušných komunikací a významných veřejných prostranství. Demokratizace automobilismu snížila atraktivitu takového umístění a rizika zcela nového typu vedou úspěšné k tomu, aby se vrátili zpět ke středověké strategii mocných. Podobně jako feudálové, kteří se v nejisté společnosti opevňovali ve svých tvrzích a hradech, také oni se snaží bydlet především tak, aby je to v případě potřeby ochránilo. To, že nebudou na očích těm ostatním a méně úspěšným, klidně oželí.
Jádro dělby rizik však neleží v jejich sociální stratifikovanosti. Ta nejzávažnější ohrožení jsou rozprostřena naprosto demokraticky a mají výrazně rovnostářské dopady. Alespoň tímto způsobem se daří překlenout veliké dilema moderní politiky - zaručit i přes přísně hierarchickou strukturu autority naprosto všem rovné podmínky a práva.
Ne všichni jsou však s tímto kompromisním řešením spokojeni. Zdá se, že nevyhovuje ani společenské elitě, ani středním vrstvám. Ti skutečně privilegovaní už nemohou být nikdy zcela spokojeni. Každé privilegium zůstává neúplné, pokud nechrání před závažnými ohroženími, jimž jsou vystaveni neprivilegovaní. K čemu tak jemná a členitá strukturace celé konstrukce společnosti, jestliže ve všech jejích patrech lze potkat jen dva typy lidí - ty, kdo již byli určitým rizikem postiženi, a ty, kdo prozatím ještě postiženi nebyli.
Také střední vrstvy jsou dotčeny. Právě jejich příslušníci si vždy velice zakládali na drobných diferencích, které je odlišovaly i od nejbližších sousedů. Pečlivě všechny tyto jemné rozdíly zaznamenávali a pamatovali si je. Najednou jsou i velké a pracně budované i zvýrazňované odlišnosti, s jejichž pomocí si potvrzovali svou vlastní identitu, brutálně a bez odvolání překryty kolektivními hrozbami. Odkládat celý život odměnu jen proto, abychom se dožili doslovného naplnění hesla nižších vrstev Po nás potopa, to není z hlediska středních vrstev ani trochu spravedlivé.
Jakmile se ta nejzávažnější rizika a ohrožení začnou vznášet nad hlavami všech, pak nastupuje, řečeno slovy Ulricha Becka, na místo společnosti nerovné společnost nejistá. Nerovnost v ní není sice zrušena, je však tváří v tvář společným hrozbám znevýznamněna. Tento podivný a nečekaný triumf ideálu rovnosti, tuto rovnost všech ve sdílených obavách, strachu a úzkostech, vítá jen málokdo. A doopravdy vychutnat ho dokáží snad jen lidé typu Woodyho Allena: Lidstvo dnes stojí na křižovatce. Jedna cesta vede ke ztrátě všech nadějí a k naprostému zoufalství. Cesta druhá k totálnímu vyhynutí. Modleme se, abychom měli dostatek moudrosti a dokázali si vybrat správně.
Dnes již nejde o to, tvrdí jen o něco s menší mírou dramatičnosti Ulrich Beck, dosáhnout co nejvyššího blaha pro co největší počet lidí. Úplně by stačilo vyhnout se nejhoršímu. Vyhnout se například tomu, aby se výjimečný stav nestal stavem normálním. Existuje také ekonomicky srozumitelnější verze téže diagnózy. Dnes už nejde o to, získat rovný přístup ke koláči, který se rozděluje. Úplně by stačilo mít aspoň trochu jistoty, že kávu, kterou ke koláči pijeme, nenavařila Maryša.
Předpotopní politika
Standardní politika má obrovskou výhodu v tom, že si narůstající dramatičnosti situace přímo programově nevšímá. Nová technologická a ekologická globální rizika jsou kdesi hluboko pod její rozlišovací schopností. Díky tomu může být stále rozšafná a dobře naložená jako v předminulém století. Její přezíravost má však také určitou nevýhodu - nedokáže lidem v jejich úzkostech a obavách nikterak pomoci.
I ve změněných podmínkách politika stále funguje jako usměvavá reklamní agentura financovaná veřejností a vychvalující produkty, jejichž stinná stránka ji nezajímá. Uniká jí, že vychvalovaný růst ani v nejmenším nechrání před růstem rizik, naopak, některá z nich urychluje a násobí. Uniká jí, že dnešní rizika nemohou být vyřešena vyšší produkcí, tímto univerzálním lékem na většinu chorob minulosti. Mnohá z nich by se naopak zmírnila, pokud by ekonomická mašinérie běžela ekologicky citlivěji a na menší obrátky. To by ovšem zbylo také méně na rozdělování a na sociální účely.
Spalování pohonných hmot je dnes jedním z největších zdrojů ohrožování a poškozování životního prostředí. Pokud by se přestalo tolik jezdit a popojíždět, nejen přírodě, ale také našemu zdraví by to jen a jen prospělo. Prodalo by se ovšem méně pohonných hmot, které jsou vysoce zdaněny ve prospěch státu. Tyto nemalé částky pomáhají státu vydržovat mimo jiné systém veřejného zdravotnictví. Pokud by peněz na ně ubylo, našemu zdraví by to rozhodně neprospělo. Je tedy mimo jiné i v zájmu rozvoje zdravotnictví a tedy našeho zdraví, abychom toho najezdili automobilem co nejvíce.
Prosperita země přitom vzroste hned dvojnásobně. Jednak se do ní započítají nekonečné proudy nafty a benzínu, které někdo zaplatil, projezdil a druhým tak otrávil vzduch, který dýchají. Zároveň se do ní započtou lékařské služby, které byly aplikovány nekonečnému proudu nemocných, kteří tou či onou formou doplatili na intenzívní automobilový provoz. Politici pózující před grafy ekonomického růstu, v nichž jednotlivé položky takto podrobně rozepsány nejsou (snad kvůli větší přehlednosti a srozumitelnosti), sbírají cenné body do příštích voleb.
Právě naléhavost rizik všeho druhu přesunula politiku pozvolna do oblastí, kde by ji v době industrialismu nikdo nehledal. Politikou se stává to, co ještě před sto lety platilo za nepolitické. Jak zajistit bezpečí svého soukromí? Jak se ochránit před možnými selháními objevů nejnovější vědy a techniky? Jak si opatřit k pití vodu tak kvalitní, aby nebyla pro organismus škodlivější než stejná dávka alkoholu? Jak se nezbláznit v každodenní dopravní zácpě a jak nezešílet po porci hovězího? Bájný Leviathan nemohl tušit, že zdánlivé drobnosti ohledně složení jídelníčku se jednou stanou politikou par excellence.
Znečištění vody, vzduchu a potravin vneslo politiku hluboko do oblasti soukromí a intimity domácností. Tušení nových, neviditelných, avšak všudypřítomných rizik mění svým dotekem nepolitické v politické. Klasické politické strany však dosud žijí svými starými dobrými spory ze století minulých. Vyprofilovaly se kdysi při rozdělování žádaného dobra a dosud vystupují v roli expertů na otázky prosperity. Otázku po tom, zda lze prosperitu vůbec ve zdraví přežít, si zatím nekladou. Zatímco se pravice s levicí dohaduje o spravedlivou distribuci bohatství ve společnosti, majetek, o který se tak vášnivě přou, je znehodnocován v důsledku působení nejrůznějších rizik. Oslabené lesní porosty se lámou ve vichřicích zcela bez ohledu na to, jedná-li se o lesy soukromé, městské, církevní anebo státní. Ceny pozemků v blízkosti rušných komunikací a atomových elektráren klesají bez ohledu na to, kdo je zrovna vlastní. Škody působené mimořádnými klimatickými událostmi celosvětově výrazně narůstají bez ohledu na to, u které firmy je majetek pojištěn. Spotřeba hovězího prudce klesá, ať již chovají stáda soukromníci, anebo zemědělská družstva. Politika, která je po generace tak citlivá na otázku vyvlastňování, jako kdyby neregistrovala všechny ty formy vyvlastňování majetku vlivem zhoršujících se ekologických podmínek.
Pravice s levicí pokračují ve svých ritualizovaných sporech bez ohledu na dramatické změny okolního prostředí. Pravice dále vyčítá levici, že chce pomáhat slabým takovým způsobem, že to činí slabé ještě bezbrannějšími a závislejšími. Levice vyčítá pravici, že chce ovládnout stát, aby ho učinila pokud možno co nejslabším a nejbezmocnějším.
Za zády a proti vůli politických stran se mezitím organizuje občanská společnost vyburcovaná novými hrozbami a nejistotami, které se již nevešly do oficiální agendy. Tím, že občanské iniciativy tato témata vyzdvihly, nemohou je už ani politické strany tak zcela ignorovat. Dokonce se o nich v posledních deseti až patnácti letech vesměs zmiňují i v závěrečných pasážích svých volebních programů. Znamená to snad, že riziková společnost je na ústupu? Ani v nejmenším. To jen politické strany čelí tímto způsobem vážnému riziku, že někdo jiný odvede pozornost veřejnosti od zatuchlých pravo - levých šarvátek na zcela nové pole legitimních politických sporů.
Pro mobilizaci voličů je předpotopní politika ochotna sáhnout třeba i k původně ekologickému heslu trvalé udržitelnosti. V podání politických stran je ovšem nutno toto původně bouřlivácké heslo dešifrovat následovně: Snažme se dělat vše v zásadě právě tak, jak jsme to dělali dosud, ale tvařme se, že v budoucnu bude toto počínání určitě méně nebezpečné, než bylo dosud, takže i naši potomci budou moci dělat vše v zásadě tak, jako se to dělalo dříve, a také oni se tak budou moci tvářit. Tato nová forma simulacra dodržuje všechny náležitosti virtuálního žánru. Učený právník Johannes Corvinus by byl spokojen. Opět jednou je prostý lid navnazen, aby uvěřil, že má něco, co ve skutečnosti vůbec nemá a mít nebude.
5. Politika na okraji globalizace
Historici, kteří v 19. století vypracovávali mnohosvazkové syntézy o vývoji lidské civilizace sahající od počátků až do současnosti, rezervovali poslední kapitoly svých pojednání éře národních států. Jako kdyby celé dějiny od samého začátku směřovaly k suverénnímu státu uzavřenému v pevných hranicích a s hlavním městem jako symbolem státní moci.
Dnes, zhruba o sto let později, je v souvislosti s vyústěním dějin nejčastěji pronášeno slovo globalizace. O tom, že žijeme v globalizujícím se světě, pochybuje jen málokdo. Názory se liší jen na to, co tento tak hojně používaný termín vlastně znamená.
Globalizace jako velké vyprávění
Ti, kdo označují současnou epochu jako dobu postmoderní, shodují se v názoru, že tuto dobu charakterizuje mimo jiné radikální konec velkých vyprávění. Je zvláštní, že něco podobného může být s takovou jistotou tvrzeno právě v éře globalizace.
Jak vlastně vypadala velká vyprávění, jež byla pěstována od civilizačních počátků až po moderní dobu? Bez ohledu na svůj konkrétní obsah, který míval nejprve podobu mýtů, poté náboženství a nejnověji světskou podobu ideologií, mají velká vyprávění řadu společných rysů.
Především všechna hovořila o dějinné nutnosti, s níž zcela nekompromisně přichází to, co je prorokováno. Hovořila o nutných historických procesech, které lze snad o něco urychlit či nepatrně zpomalit, v žádném případě je však není možno zcela zabrzdit či zvrátit. Nelze si nepovšimnout, že přesně totéž se dnes tvrdí o globalizaci. Její příchod je naprosto nutný, lze se jí jen lépe či hůře, rychleji či pomaleji přizpůsobit. Naše svoboda je tak mimochodem už zase redukována na poznanou nutnost - svobodný člověk se imperativům globalizace bez reptání přizpůsobí a ještě na tom vydělá. Protestovat proti globalizaci mohou jen hlupáci, kteří nepochopili základní trendy směřování dějin.
Ústředním tématem všech velkých vyprávění se stala v době moderní lidská svoboda a emancipace. Moderní doba, shodují se tato vyprávění, přinesla lidem dříve nepoznanou svobodu. Je to však stále ještě svoboda pouze polovičatá. Nemohla se dosud v celé šíři rozvinout. Je zapotřebí tuto tendenci posílit a učinit tak rozhodný krok do říše svobody. Polovičatost moderní doby tím bude konečně překonána a všechny její dřímající potence budou naplno rozvinuty.
Přesně to se dnes tvrdí o globalizaci. Je oslavou svobodného trhu, který odstraní všechny iracionální bariéry, jež až dosud brzdily využitelnou energii a vázaly naše skryté možnosti. Volné toky čehokoliv se rozlijí po celé planetě, jakmile jen padnou poslední omezující překážky a bariéry. Bohatství pak poteče plným proudem, slibují neoliberální ekonomové slovy Karla Marxe.
Ve všech velkých vyprávěních byla svoboda vždy ukázněna tak, že ani omylem nepřipouštěla ohrožení celku. Vycházelo se z předpokladu o hluboké zájmové jednotě mezi celkem, tedy společností a jeho částmi, ať již jednotlivci či celými skupinami. Svoboda částí a rozvoj celku se přitom vždy doplňovaly a navzájem umocňovaly. Také v případě globalizace prý platí, že tento celosvětový proces nemá v žádném případě sloužit nějakým parciálním zájmům na úkor celku. Zaručeně na ní nakonec vydělají všichni zúčastnění, a to včetně těch nejchudších, nejvzdálenějších a nejpotřebnějších. Časem to povede až k harmonizaci vztahů v měřítku celé planety.
Všechna velká vyprávění byla odjakživa postavena na modelu souboje dobra se zlem. Měnili se jen aktéři. Vyvrcholením takového vyprávění byl závěrečný happy end, kdy síly dobra zlo definitivně porážejí. V jistém velkém vyprávění byli oněmi reprezentanty zla všichni ti, kdo vykořisťují za účelem maximalizace svého soukromého zisku. Ve vyprávění globalizace je naopak jako zlo identifikováno cokoliv, co by mohlo soukromý zisk nějak brzdit a umenšovat.
Dnešní doba má, jak známo, velký odpor k vizím a projektům do budoucna. Přitom však opěvuje globalizaci, která má všechny rysy dlouhodobé vize a do posledních detailů zachovává logiku všech správných utopií.
Moderní utopie (včetně té o blahodárnosti globalizace) bývají konstruovány poměrně stereotypně. Všechny vycházejí z popisu obrazu dnešního nedokonalého světa, jenž je sužován mnoha problémy. V kontrastu s ním se načrtne obraz světa žádoucího. Ten bude mnohem bohatší, otevřenější, tolerantnější a svobodnější. Poté je identifikována síla, která přesun či skok do říše svobody uskuteční. V nejnovějším podání jsou oněmi hrdiny velké nadnárodní společnosti působící v dynamickém prostředí volných finančních toků. Jsou identifikovány ovšem také síly protikladné, které se budou ve své zaslepenosti či vedeny zlým úmyslem příchodu blaha a hojnosti bránit. Takovými odpudivými silami mohou být ekologové, ale také třeba zaměstnanci se svými sociálními požadavky, či celý sociální stát a jeho celní a obchodní bariéry.
Poté, co jsou popsáni aktéři a obsazení posledního významného historického zápasu, přechází se k popisu děje. Ten je neobyčejně dramatický, jak už to v případě souboje dobra se zlem bývá. Klíčovou zápletku představuje pasáž o nutnosti přechodných porodních bolestí, jež je nutno překonat, abychom po cestě slzavým údolím dosáhli cíle. Tak marxismus chtěl dočasně tvrdou diktaturou omezit svobodu, aby odtud mohla vyrůst naprosto spravedlivá a vysoce humánní společnost. Dnešní vypravěči o globalizaci uvažují ne nepodobně. Proces globalizace vyžaduje zpočátku zcela nekompromisně utáhnout opasky a tvrdě pracovat pro zvýšení vlastní konkurenceschopnosti. Teprve odtud, z veliké askeze a odříkání vyroste posléze zázračné zbohatnutí.
Tvůrci utopií se nezdržují bližším popisem toho, jak vlastně svoboda vyrůstá z diktatury, či jak nebývalá celosvětová prosperita organicky raší z velkého odříkání a z vynucené chudoby. Zcela jasno však mají alespoň v tom, že světodějné síly, které tento zázračný přerod jednou uskuteční, jsou již nachystány. Dělají své dílo naprosto nezištně, jsou totiž takto ctnostně již dopředu naprogramovány. Zatím jsou bohužel ještě svázány, takže nemohou svůj emancipační vliv osvědčit naplno. Aby konečně ztratily okovy, které je tíží, stačí jediné - deregulovat.
Konečné osvobození je pochopitelně také v bytostném zájmu těch, kdo zatím ještě buď z neznalosti, či zlé vůle reprezentují síly zla. Také tyto nepřejícné síly nakonec globalizace velkoryse uspokojí. Ekologové dostanou prostředky na záchranu té své přírody, zaměstnanci si konečně uvolní opasky, chudé země třetího světa časem doženou a snad i předeženou ty, kdo byli dosud šťastnější.
Velká vyprávění, jak známo, nejsou vykládána pro zábavu. Mají svou legitimizační funkci, slouží k ospravedlnění určitých mocenských poměrů. Jaké poměry jsou legitimizovány vyprávěním o globalizaci?
O čem mlčí vyprávění
Globalizace nesporně představuje celosvětové vyústění modernizačních tendencí. Samotný proces modernizace ovšem již od počátku vzbuzoval dvojí, zcela protikladnou reakci. Ti, kdo byli modernizací nadšeni, viděli především její nesporný obrovský emancipační a humanizující potenciál. Moderní společnost postupně osvobozuje člověka od mnoha tlaků a omezení, které ho svazovaly uvnitř přeprůmyslových společností řízených tradicí.
Ti opatrnější naopak od počátku varovali před destrukčními a dehumanizujícími možnostmi, jež jsou v modernizačním procesu rovněž přítomny. Moderní společnost osvobodila člověka od jedněch tlaků, aby ho vzápětí podřídila jiným kontrolním mechanismům, jež jsou sice mnohem abstraktnější a neviditelnější, jsou však neméně všudypřítomné.
Symbolem těchto nových tlaků a mocných kontrolních mechanismů se pro mnohé stal právě moderní stát. Odtud význam politiky jako snahy o neutralizaci rizik spojených s nebývalým akumulováním moci v její nejčistší podobě. Úloha politiků je zde srovnatelná s úlohou dozorčího a kontrolního personálu ve velínu atomové elektrárny. Obě profese mají za úkol zabránit tomu, aby nebývale koncentrovaná síla nerozmetala budovu a nepřinesla zkázu celé zemi. Naopak, je třeba ji uvolňovat kontrolovaně a po malých částech, aby konala užitečnou práci.
Proces globalizace dokonale zamíchal kartami. Jak známo, na většině velkých vyprávění je zdaleka nejzajímavější právě to, co se v nich vůbec neříká. Velké vyprávění o globalizaci zamlčuje, že nadnárodní firmy opustily závětří národních ekonomik, ve kterém byly po zhruba sto let své nedospělosti hýčkány, a vytvářejí si svůj vlastní svět, jenž se řídí logikou maximalizace zisku. Toho zisku, který se jen nerad nechá brzdit zbytečnými sociálními, environmentálními, či dokonce politickými ohledy.
V procesu globalizace nedochází k zániku státu, nýbrž k jeho jakési temelínizaci. Stát zůstává zachován v celé své kráse a monumentálnosti, ani o kousek neuvolní dobrovolně místo alternativním zdrojům moci. Jeho provozování však vyžaduje obrovské náklady a jeho přínos přitom zůstává poněkud sporný. Někteří soudí, že by měl být raději odstaven, protože je beztak přebytečný, jiní však namítají, že když už jednou stojí, byla by škoda ho zpochybňovat, či dokonce bourat. Ať ještě doslouží.
Jak se stalo, že na prvý pohled tak solidní a impozantní konstrukce státu byla náhle a bez varování zpochybněna? Může za to globalizace. V jejím průběhu se snad poprvé v historii přestaly krýt hranice světa politického rozhodování a světa ekonomických transakcí. Opravdu důležitá rozhodování přecházejí z jednotlivých států a jejich vlád do vyšších, nadnárodních sfér a pater moci. Marně bychom zde hledali jakýsi řídící velín. Neexistuje žádné záhadné centrum, které by na této úrovni rozhodovalo o budoucím vývoji. Parametry tohoto vývoje se samy nastavují jako důsledek velmi komplikovaného a často rozporného střetávání protikladných zájmů celých skupin nadnárodních společností a jako důsledek toho, co se zrovna děje na velkých finančních trzích. Z hlediska jednotlivých států to však znamená, že vlády mají stále menší prostor, v němž mohou manévrovat a v němž mohou uplatňovat své vlastní priority, tedy ty priority, kvůli kterým byly původně zvoleny a kvůli kterým pilně vybírají peníze od daňových poplatníků.
V procesu globalizace se vytvářejí nové mocenské asymetrie. Vznikají na protikladu mezi tím, co se může volně pohybovat skrze všechny regiony a překračovat snadno všechny hranice, a tím, co zůstává vázáno a trvale fixováno na určité území. Na jedné straně této mocenské nerovnosti stojí například investice či celé firmy anebo jejich jednotlivá oddělení, které se stále pružněji a rychleji přemísťují mezi vzdálenými regiony, zeměmi a celými kontinenty. Na straně druhé zůstává vše, co jaksi z technických důvodů křídla mít nemůže - sem patří většina pracovní síly, celé sídelní komunity, ale pochopitelně také příroda a krajina.
Možnost volného pohybu pronikavě zvyšuje moc mobilních, protože jim umožňuje odpojit se od závazků, nemít trvalejší povinnosti vůči žádnému konkrétnímu místu. Dovoluje jim oprostit se od jakýchkoliv důsledků vlastního počínání, dává jim možnost utéci před zodpovědností. Moc získala exteritoriální povahu, zatímco život naprosté většiny lidí zůstal teritoriální, konstatuje britský sociolog polského původu Zygmunt Bauman.
Vše, co je naopak z jakéhokoliv důvodu méně mobilní, musí nést důsledky, jež mohou vyplynout z rozletu mocných. Díky tomu ti, kdo moc z titulu své neomezené mobility mají, nemusejí už kalkulovat negativní důsledky svého počínání do efektivnosti svých investic. To dále zvyšuje jejich zisky a umocňuje celkovou nerovnováhu.
Globalizace přináší nepochybně větší svobodu. Ne však pro všechny stejně. Nejlépe ji může vychutnat ten, kdo není ničím vázán. Má svobodu odejít hned zítra, což ho spolehlivě zbavuje ohledů vůči jakémukoliv místu. V praxi to funguje tak, že ten, kdo je vysoce mobilní, může snadno diktovat usedlým, neboť může volně rozhodovat o umístění svých investic tam, kde je momentálně nejvyšší ochota převzít na vlastní bedra co nejvíce cizích nákladů. Schopnost velkých firem přenášet v mžiku svoji výrobu z jedné země a oblasti do jiné výrazně snižuje vyjednávací možnosti všech zemí a každé lokality.
V důsledku toho dále narůstá distance mezi zárodkem globálních pohyblivých elit a lokálním zbytkem méně mobilní populace. Tyto narůstající nerovnosti můžeme identifikovat například jako prudký růst rozdílů ve velikosti majetku, v příjmech, vlivu a prestiži špičkových manažerů velkých korporací a jejich řadových zaměstnanců. Během posledních deseti až patnácti let tyto nerovnosti vzrostly prakticky ve všech zemích bez ohledu na míru jejich vyspělosti několikanásobně.
Tajemstvím planetárního úspěchu globalizace je schopnost obřích firem privatizovat zisky ze svého podnikání, a přitom mnoha různými způsoby přesunovat co největší část nákladů na lokality a celé státy, mezi nimiž se v krátkých intervalech vysoce flexibilně přesunují.
Státy létat nedokáží
Globalizace neznamená, že skupina mocných manažerů velkých nadnárodních firem spolu s finančníky a s bankéři chce v rámci jakéhosi tajemného spiknutí připravit o moc národní vlády, aby si jejich dosavadní pravomoci přivlastnili a rozdělili mezi sebe. Jde zde o něco mnohem méně přímočarého. V průběhu globalizace se moc vytrácí z oblasti klasické politiky. Odchází z ní především proto, že klasické politické instituce nejsou schopny ovlivňovat rychlost pohybu velkých investic nadnárodních společností. Vlády formálně suverénních států se dostávají do málo důstojné pozice těch, jejichž úspěšnost je závislá na pohybech, které nedokáží nejen kontrolovat a usměrňovat, ale zpravidla nedokáží jejich budoucí vývoj ani přibližně předjímat.
To je také jeden z důvodů rostoucí apatie voličů, kteří stále méně důvěřují v to, že změna na politických postech může nějak ovlivnit jejich momentální sociální situaci a nejisté perspektivy. Bez této zásadní důvěry ovšem hrozí, že po formální stránce naprosto demokratické instituce mohou zdegenerovat do podoby bezobsažné fasády, která jen nevěrohodně překrývá skutečné mocenské poměry.
Strategie nadnárodních firem, těchto hlavních aktérů globalizace, je přitom vcelku prostá: Výrobu se snaží přenášet pokud možno do zemí s nejlevnější pracovní silou, své produkty prodávat v zemích s co nejvyšší kupní silou a zároveň daně ze svého podnikání platit v zemích s největšími daňovými úlevami.
Pro jednotlivé státy jsou důsledky této strategie velice povážlivé. V důsledku odlivu nezanedbatelné části pracovních příležitostí může stát jen s rostoucími potížemi ovlivňovat míru nezaměstnanosti, zároveň ztrácí zdroje na zabezpečení lidí, jejichž práce odchází do lacinějších zemí. Globalizace tak zároveň zvyšuje míru nestability domácí ekonomiky, a přitom zužuje prostor vládám, jak této nestabilitě a jejím důsledkům čelit.
Umění vládnout se v domácí politice vystavené takovým historicky bezprecedentním tlakům stále více redukuje na schopnost zdůvodnit škrty ve veřejných výdajích, zatímco v politice zahraniční se vyčerpává snahou vlád nalákat silné aktéry globální ekonomiky do vlastní země pomocí pestré škály investičního zvýhodňování. Tento dvojjediný úkol stojí dnes před každou vládou, bez ohledu na to, nakolik pravicovou či levicovou rétoriku používá ve svém volebním programu. Jak vůbec přilákat do země na celý další rok kapacity, které budou nové bohatství vytvářet? A jak investující hosty po roce přemluvit, aby se ještě aspoň chvíli zdrželi? A hlavně - jak to vše udělat co nejlaciněji, jestliže se přesně o totéž snaží také všechny okolní i vzdálenější státy?
Odpověď na tyto otázky patří k velkým paradoxům globalizace. Chtějí-li politici zůstat správnými vlastenci, musejí všemožně pečovat o cizí firmy. Musejí jim vytvořit k jejich působení co nejlepší podmínky, i kdyby to mělo být na úkor výdajů pro vlastní obyvatelstvo. Dobře tuší, že v opačném případě by na tyto výdaje nejspíš také nezbylo.
Nová ekonomika klade velký důraz na to, aby každý posiloval zcela samostatně a iniciativně svoji konkurenceschopnost. V tvrdém soupeření o krajně nestálé a přelétavé investice neposedných nadnárodních firem je důležitou součástí konkurenceschopnosti možnost zajistit pro tyto investice co nejvyšší míru bezpečí. Také v této rovině je vyžadováno chování samostatné a iniciativní. Pro stát to konkrétně znamená, že o všechny své funkce v dohledné době jistě nepřijde. Zůstává mu monopol na samofinancování dohledu, který je zárukou pořádku. Pokud by něco z toho měli financovat sami investoři, bylo by to jednak málo vlastenecké, jednak by to ukusovalo z jejich vlastních zisků.
V této souvislosti se jeví v poněkud novém světle jedno z nejfrekventovanějších slov celého diskurzu globalizace - přečasto užívané heslo deregulace. Deregulace zajisté neznamená zrušení všech pravidel. Znamená jen postupné vyřazování těch regulí, které byly v minulosti přijaty na úrovni suverénních států. Deregulace neznamená konec politiky. Také v totálně deregulovaném světě si občané stále volí své politické zástupce. Jejich zástupci však stále méně kontrolují to, kvůli čemu je voliči volili. Deregulovaný svět dává politikům v zásadě jen dva mandáty. Jednak mandát k tomu, aby zase o něco přiškrtili vnitřní výdaje, jednak mandát k tomu, aby obohatili škálu investičních pobídek pro velké nadnárodní firmy.
Ironie dějin
Globalizace přináší státní moci podobné trampoty a podobná pokoření, jaké ona sama přichystala v minulých stoletích tradičním komunitám, nezávislým městům a ještě dříve feudálním državám. Pomsta je to o to pikantnější, že nástup globalizace byl po dlouhou dobu nezáměrně připravován samotným státem. I když moderní stát až do nedávna sám sebe považoval za dlouho hledané a šťastně nalezené vyústění dějin, z dnešní perspektivy se zdá pravděpodobnější, že moderní státy vytvořily jen přechodný a z hlediska dějin pouze epizodický prostor pro docela jiné uspořádání moci. Posloužily jen jako jakýsi inkubátor pro vývoj korporací, které všemožně hýčkaly, dokud ony samy ještě nebyly schopny vlastního rozletu. Jakmile korporace dostatečně zesílily, osamostatnily se a začínají žít svým vlastním životem, nejednou tak trochu na útraty svých bývalých pěstounů.
Globalizace znamená revoluci nejen ve světové ekonomice, ale především v rozložení moci. To, co v minulosti prováděl vrchnostenský stát městům, obcím, stavům a dalším pospolitostním útvarům, to nyní nadnárodní firmy činí státu. Tehdy i nyní dochází k podobnému mocenskému vyvlastňování, k podobnému odnímání kompetentnosti při regulaci sociálního života a k postupné proměně původně suverénního útvaru v pouhou atrapu přidržující se křečovitě symbolů zašlé slávy. Ironií dějin je, že obětí této neviditelné revoluce je právě ten stát, který pro svou postupnou demokratizaci potřeboval přibližně stejnou dobu, jakou potřebovaly velké firmy k tomu, aby definitivně opustily jeho pohostinný inkubátor.
Zajisté nepřestanou státy rázem existovat, tak jako nepřestala fyzicky existovat dříve nezávislá města. Svůj osud však už nemají ve svých rukou. Podobně jako dříve tradiční komunity, také moderní státy se stávají pouhým průchozím prostředím napojeným na cizí oběh a jsou oživovány i umrtvovány v rytmu jeho pulzování. Není vyloučeno, že státy budou následovat svůj předobraz - tradiční města - až do trpkého konce. Po jejich vzoru mohou být proměněny v pouhé administrativní jednotky a začleněny do fungování globalizované společnosti jako nižší články správy. Nová vrchnost jich může využít třeba k přehlednější registraci populace. V zájmu stylovosti jim možná ponechá obvyklé odznaky státní moci, zvláště budou-li nějakým způsobem využitelné pro potřeby reklamy. Otázkou je, co se při této proměně stane s demokracií, pokud se v rámci deregulace odstěhuje rozhodování daleko z dosahu pracně ustavených demokratických procedur.
Prostor pro demokracii
Nadnárodní korporace, jež jsou spolu s pouze minimálně regulovanými finančními toky hlavními hrdiny procesu globalizace, mají již z definice jen málo společného s institucemi demokracie. Nejde zdaleka jen o to, že pravidla demokratické reprezentace a voleb v říši velkých firem přímo z technických důvodů neplatí. Stejně důležité je, že prioritou nadnárodních gigantů není ochrana svobod, ale zcela pochopitelně maximalizace zisku. Podnikatelským subjektům nelze tuto skutečnost nijak vyčítat. Nelze v ně však ani pošetile skládat v tomto ohledu přehnané naděje a slibovat si od nich moudrou a nezištnou spoluúčast na správě věcí veřejných. Nemají to v popisu práce. V jejich světě, který je plně podřízen imperativům zisku, se mohou naopak určité standardní svobody ocitnout v kategorii mimoekonomických bariér obchodování. Mohlo by tomu tak být časem například v případě svobody bránit svou lokalitu před těžebními či jinými zásahy nadnárodních investorů či před umístěním zvlášť riskantních výrob a technologií.
Jestliže podnikatelské subjekty jsou zcela přirozeně naprogramovány na logiku zisku, ochrana občanských práv a svobod patří stejně legitimně do programu občanské společnosti. Posoudit možné důsledky globalizace v tomto ohledu je zvlášť citlivá záležitost. Občanská společnost prošla v zemích s vyspělou demokracií poměrně složitým vývojem, vždy v minulosti se však definovala právě svým vztahem ke státu. V raných fázích byl poměr občanské společnosti ke státu výrazně kritický. Občanská společnost byla vůči státu v opozici, neboť v něm viděla byrokratický útvar se silnými pozůstatky absolutismu, které prozrazoval direktivními zásahy do každodenního života svých dřívějších poddaných, poté čerstvých občanů.
V pozdějších fázích (souvisí to mimo jiné s výraznými proměnami charakteru středních vrstev) je vztah občanské společnosti vůči státu méně antagonistický a má spíše charakter spolupráce při naplňování v zásadě společných cílů státu, jeho národní ekonomiky a jednotlivých skupin občanů. Tento vývoj vytvářel dějiny sociálního státu.
Jakkoliv se vztah občanské společnosti ke státu postupně měnil, právě poměr ke státní moci zůstával vždy v minulosti pro fungování a celkový smysl občanské společnosti zcela zásadní. Občanská společnost operovala jinými prostředky a často s odlišnými prioritami ve stejném prostoru jako stát se svými institucemi. Byl to prostor, ve kterém se v těchže hranicích odehrávalo zároveň dění politické, ekonomické i sociální. Klasická politika dokázala většími či menšími intervencemi do oblasti ekonomické ovlivňovat dění v sociálním sektoru. Dnes klesá schopnost státu kontrolovat procesy ekonomické a skrze ně ovlivňovat také vývoj sociální. Jaké možnosti má v tomto směru občanská společnost? Konečně má šanci vyrovnat se státem síly. Dochází k tomu však v době, kdy moc již z úrovně státu pozvolna odchází. Čeho mohou dosáhnout v této konstelaci síly občanské společnosti? Mají šanci proniknout do vzniklého mocenského vakua? Vytváří se něco takového tu a tam v lokálním oku hurikánu globalizace?
Víme, že pro jedny znamená globalizace ničím neomezovanou možnost pohybu, pro druhé stále obtížnější možnost kontrolovat dění v lokalitě, na kterou zůstávají vázáni. Občanská společnost však primárně vzniká právě ze snahy kontrolovat dění v lokalitě, ve které občané žijí. V soupeření se státní mocí se jí to mohlo v minulosti více či méně dařit. Tam, kde byla občanská společnost úspěšná, stát ustoupil. Co se však stane nyní, jestliže v nějaké lokalitě prosadí občanské iniciativy svůj zájem odlišný od zájmu cizího investora? Nadnárodní společnost může kdykoliv jednoduše odejít. Půjde tam, kde občanská společnost není tak vyspělá. Další investice do oblasti nepřijdou a občané, kteří slavně zvítězili, poškodí v důsledku toho své spoluobčany.
Lze si pochopitelně představit situaci, kdy cíle občanských iniciativ a velkých nadnárodních společností budou zcela či alespoň zčásti identické. V ideálním případě bude takovým cílem právě povznesení určitého regionu. Mají však nadnárodní společnosti v popisu práce povznášení regionů? Je takový cíl v souladu s jejich zásadou maximalizovat zisk? Je v souladu se strategií firem umísťovat výrobu do oblastí s momentálně nejlevnější pracovní silou, prodávat výrobky tam, kde jsou ceny právě nejvyšší a daně odevzdávat pokud možno v daňových rájích?
Zatím chybějí přesnější analýzy toho, nakolik budou moci občanské iniciativy, spolky a nejrůznější sdružení prosazovat místní zájmy proti velkým nadnárodním společnostem a nakolik budou moci s nimi spolupracovat. Není zřejmé ani to, jaká bude úloha státu v těchto konfliktech. Jisté je jen, že celková konstelace a rozložení sil se pronikavě mění. Nadnárodní firmy mohou odejít odtamtud, odkud stát odejít nemohl a musel buď riskovat střet, anebo hledat kompromisy. Jedinečné výhody své mobility mohou velké firmy využít k tomu, aby stavěly občanskou společnost před obtížně řešitelná dilemata. Buďto občané v určitém místě přijmou jejich požadavky, anebo se firma přesune tam, kde je občanská společnost méně dotěrná. Odboráři v mnoha zemích již tuto zkušenosti učinili. Slabý stát jim přitom příliš nepomohl. Nelze zcela vyloučit, že občanská společnost jako celek může pod podobným tlakem zažít stejný úpadek vlivu, jaký v posledních desetiletích zažívají právě odbory.
Zodpovědnost za vlastní region či lokalitu může v takových podmínkách projít zvláštní a poněkud cynickou proměnou. Od občanů může situace vyžadovat, aby se dokonce z vlastní vůle chovali tak, jak se v nedemokratických státech chovají lidé pouze z donucení. Zodpovědnost se může začít poměřovat tím, nakolik budou ochotni přilákat cizí prostředky a investice třeba i za cenu ruinování vlastního domova těžbou surovin, či umísťováním riskantních technologií, provozů či skládek, o které není v jiných lokalitách zájem.
Liberalismus se přitom ocitá v nové a choulostivé situaci. Vždy vyzvedával trh a kritizoval státní byrokracii. Právě pod heslem volného trhu dnes nadnárodní firmy vytvářejí gigantické monopoly při produkci a distribuci prakticky všech strategických komodit. Obchodní obrat deseti největších korporací převyšuje sumu hrubého domácího produktu stovky nejchudších států. Kdo by měl dnes podle liberální ideologie co nejvíce zeslábnout? Upadající stát, anebo sílící korporace?
Zatímco liberálové takto otázku nekladou, spor o globalizaci se vyhrocuje a z lavic parlamentů se přenáší do ulic pravidelně zaplňovaných demonstranty. Na tvrzení politiků, že globalizace demokratizuje přístup k informacím, reagují demonstranti konstatováním, že komunikační síť je v ní užívána velice selektivně. Pro řadu zemí třetího světa dělají počítače hlavně to, že s velkou přesností registrují jejich chudnutí. Proti tvrzení, že globalizace vede k rovnoměrnějšímu rozdělení bohatství, se poukazuje na fakt, že 358 nejbohatších lidí planety má dnes tolik bohatství jako chudší polovina lidstva. Proti tvrzení, že globalizace svět propojuje, se argumentuje tím, že naopak vytváří poměry, kdy bohatí už nepotřebují chudé a světová ekonomika vytváří masy vyloučených, nepotřebných, přebytečných lidí. Proti argumentu, že demokratické státy přece na pestrobarevné mapě světa stále zůstávají, je oponováno poukazem na to, že spekulativní finanční transakce denně dosahují již téměř objemu všech rezerv všech národních bank světa. Na námitku, že globalizace přece zavádí nový a pevný světový řád, se reaguje konstatováním, že zatím pouze vyřazuje jednu za druhou pojistky, které alespoň částečně chránily jakkoliv nedokonalé poměry dosavadní. A konečně na tvrzení, že globalizace ruší hranice a podporuje volný tok osob, existuje námitka ze všech nejstručnější: Jak kterých.
V rozhořčených sporech o globalizaci nejde o otázky nikterak podružné. V jádru těchto sporů spočívá hluboká pochybnost o legitimitě procesu, o jehož nástupu žádná vláda nerozhodla a o němž se v žádném parlamentu nehlasovalo. To přesto, že důsledky tohoto procesu mohou být mnohem významnější než naprostá většina toho, o čem se s takovou vážností rozhoduje a demokraticky hlasuje.
6. Postmoderní politika
Slovo postmoderna je dnes v módě. Často slýcháváme o postmoderní době, postmoderní společnosti, postmoderním umění, postmoderní mentalitě, postmoderním životním stylu. Naopak o postmoderní politice, postmoderní diplomacii či o postmoderním válčení se tolik nemluví. Je to zvláštní. Nedozvíme se pak, zda může mít v postmoderní době ještě nějakou váhu politika, která by zůstávala pouze a beznadějně moderní.
Existuje přesně tolik vymezení postmoderny, kolik autorů se k ní vyjadřuje. To je naopak zcela pochopitelné. K podstatě postmoderny patří hra s významy, uznání kontextuální podmíněnosti pravdy, mnohoznačná neujasněnost východisek, povinná nezávaznost interpretací. Postmoderna zdůrazňuje pluralitu. Snad proto má každý postmoderní myšlenkový směr a každá škola jen jednoho, jediného člena. Vždy toho, kdo daný směr vymyslel či školu založil. Každý takový člověk je navíc zmítán věčnou nejistotou, zda ke svému směru skutečně patří a zda ho vlastně nevymyslel někdo úplně jiný.
Třebaže to postmoderna nevidí ráda, je možno ji analyzovat klasickými prostředky moderní sociologie. Pokud mnohoznačnost všech představitelných vymezení postmoderny poněkud staromódně zjednodušíme, sdruží se nám do dvou soupeřících táborů. Je tomu podobně jako v případě globalizace. I když ve světě postmoderny je možná prakticky jakákoliv interpretace, snad nikdo nepochybuje o tom, že postmoderna následuje po moderně. Stejně tak jako proces modernizace od svého počátku až po své globalizační vyústění vždy připouštěl dvojí výklad, také k postmoderně lze přistupovat buď s radostným očekáváním, anebo s neskrývanými obavami. Historičtí optimisté soudí, že postmoderna znamená konec dějin. Je konečným, plným, dokonalým, definitivním překonáním těch omezení, která činila pouhou modernitu vždy jen polovičatou. Osvobozuje člověka od moderních omezení stejně radikálně jako ho dříve modernita osvobodila od omezení společnosti tradiční. Také podle tábora kritiků osvobozuje postmoderna člověka skutečně radikálně. Potíž je v tom, že ho osvobozuje v prvé řadě od jeho rozumu, od jeho vkusu a od jeho identity. Podle optimistů přináší postmoderna naprosté rozvinutí svobod. Podle skeptiků bohužel časem nezbude nikdo, kdo by se ze všudypřítomné svobody mohl radovat, protože neodmyslitelnou součástí postmoderní emancipace od pevné a stabilní formy je fragmentalizace individua, jeho rozprsknutí a roztříštění, kde každý ze střípků mozaiky odráží podivnou směs prchavého potěšení ze ztráty vázanosti a nostalgický zákmit touhy po ztracené celosti.
Postmoderna jednu část moderního odkazu odmítá, aby druhou rozvinula přes všechny představitelné meze. Je kategorickým odmítnutím každé závazné uspořádanosti, ať již by měla být promítnuta do prostoru či do času. V prostoru připouští postmoderna sousedství čehokoliv s čímkoliv, což ruší veškerou stylovou čistotu. To může mít svůj nezanedbatelný přínos tam, kde to působí proti různým formám moderní segregace, a naopak podporuje pluralitu hodnot, postojů a způsobů bytí. Jindy to však pod záminkou takové plurality pouze relativizuje jakoukoliv závaznost měřítek a míry vkusu. V horizontu času odmítá postmoderna konstrukce, které trvají na zákonité následnosti epoch. Kladem může být odmítnutí rigidních výkladů a účelových periodizací včetně naivních představ o jednosměrnosti pokroku. Daní za to je však ztráta zájmu o kauzalitu a ztráta schopnosti projektovat jakýkoliv záměr, ba dokonce plánovat třeba i jen nejbližší budoucnost. Žít pouhým okamžikem, zapomenout minulost a nemyslet na budoucnost je programem postmoderny a údělem bezprizorních tuláků a ubohých bezdomovců.
Guláš jako program
Ani politika v postmoderní společnosti se nemůže ubránit rysům, které postmoderna vnáší do celé kultury. Zrušení hierarchie mezi vysokou a masovou kulturou se do politiky promítá v podobě podivného chování politiků, jež neustále osciluje mezi snahou důstojně reprezentovat moc a pouťově lákat voliče. Aby se dostali po vzoru stařičkých mocnářů na poštovní známky, nerozpakují se politici tančit a nakrucovat se na vyvýšených pódiích uprostřed historických náměstí, hrát na foukací harmoniku před televizními kamerami, objímat se v rámci oslavných show s hvězdami populární hudby, vzápětí pózovat na ledě uprostřed úspěšných hokejistů. Stínoví ministři vykládají v lechtivých televizních pořadech košilaté historky a přiznávají se k různým slabůstkám, ne-li přímo úchylkám, aby voličům naznačili, že s nimi se rozhodně po příští čtyři roky nudit nebudou. Nevynechají jedinou příležitost, aby ukázali, že také oni pocházejí z prostého lidu a mají smysl pro jeho jednoduché radosti a povyražení. Postmoderna v politice se prozrazuje stylovou promiskuitou, kdy jsou zcela eklekticky bez ladu a skladu mixovány naprosto odlišné kódy. Do vážných televizních debat o vysokých politických cílech vsunují straničtí lídři pravidelně žoviální vložku, kdy pomocí srozumitelných vtípků a šaškovských bonmotů uvolňují příliš koncentrované publikum. Ve svých řečech smíchávají úvahy politické s apelem na intimní problémy běžných lidí, aby přilákali pozornost i vůči tomu, k čemu by jinak voliči mohli zůstat s klidem nevšímaví. Často pracují s publikem pomocí prezentace své spořádané rodiny, aby zvýšili svoji věrohodnost a tím magicky posílili přesvědčivost stranického programu, který s účesem jejich manželky ani s vymydleností jejich potomků nemá nic společného.
Jiným postmoderním trikem je hravé využití parodie a ironie. Tam, kde se jim to zdá vhodné, parodují politici cynicky dokonce svoji vlastní moc a tváří se, že si dokáží dělat legraci i z toho, co je pro ně jinak naprosto posvátné, tedy ze sebe samých a ze svých politických ambicí. Rovněž ironizování hodnot, názorů a přesvědčení druhých lidí patří do této kategorie rekvizit. Zesměšnění stanoviska druhého bývá při politické besedě zaručeným zdrojem úspěchu a politik si tím zároveň ušetří dlouhé a podrobné vysvětlování svého vlastního stanoviska.
V postmoderní kultuře bývají reprodukce považovány za naprosto rovnocenné s originálem. Názor, že skutečného umění lze dosáhnout pouhým opakováním, je v politice široce přijímán a politické strany jsou budovány na principu, že lídři každé nižší úrovně jsou jen miniaturními kopiemi lídrů ústředních. Každá politická strana tak má na krajské, okresní i místní úrovni dokonalé kopie zmenšené v příslušném měřítku a v případě, že by byly zcela duté, bylo by možno zasunovat je do sebe po vzoru ruských bábušek.
Jedním z ústředních hesel postmoderny je přesvědčení o neodvratném konci všech velkých vyprávění. I když nemusíme - například vzhledem k tomu, co se nám současně tvrdí o globalizaci - brát tuto tezi tak úplně vážně, představuje to nicméně závažný problém pro všechny politické strany. Vždycky v minulosti se navzájem odlišovaly svou ideologií. Každá taková ideologie byla však velkým vyprávěním.
Konzervativní ideologie vypráví o původních ctnostech, které vyrůstají z tradičních poměrů a které jsou ve společnosti moderní (a tím spíše postmoderní) vystaveny těžké zkoušce. Konzervativní hodnoty patří v tomto vyprávění k původnímu jádru lidských ctností. Mají univerzální rozměr, neboť se odvíjejí z primárních institucí typu rodiny, piety, loajality a víry. Tyto pravé hodnoty jsou ohroženy vzestupem hodnot nepůvodních a potřeb zcela umělých. Loajalita vůči kulturnímu dědictví je v sázce a je třeba využít všech dostupných prostředků k tomu, aby byla opět v lidech utvrzena, a tak byl zachráněn ohrožený řád a pořádek. Věrohodně vysvětlit, jak lze dosáhnout, aby lidé už konečně uvěřili v něco, co stále více přestává fungovat (ať již se jedná o rodinu, stát či náboženství), je tou vůbec nejslabší stránkou konzervatismu.
Pro původní pravověrné konzervativce představoval jedno z největších ohrožení tradičních ctností vzestup liberalismu s jeho vlastním velkým vyprávěním. Podle liberálů je třeba naopak uvolnit příliš úzká pouta, která se často jen dovedně maskují za úctyhodné hodnoty, a na všech stranách rozevírat prostor pro individuální volbu. Nárůstu svobody využijí lidé nepochybně ke své vlastní kultivaci, protože skutečně svobodný člověk nemá důvod, aby své svobody využíval k čemukoliv jinému. Ke slabinám liberalismu patří vysvětlení toho, proč člověk zbavený pout využívá tak často své svobody k jednání, které ohrožuje druhé, či dokonce vede k sebedestrukci. Liberálové se shodnou na tom, že by člověk neměl využívat své svobody například k tomu, aby si přivodil drogovou závislost. Proč někteří svobodní jednotlivci svoji volbu takto zahazují, zůstává pro liberály s jejich optimistickou antropologií věčnou záhadou.
Tak jako ideologie liberalismu poukázala na některá omezení skrývaná pod ctnostným hávem konzervatismu, odkrývá ideologie socialismu některé liberální limity. Poukazuje na rozpor mezi univerzální rétorikou liberalismu a rozdílnou šancí různých skupin obyvatelstva využít příležitostí, které liberalismus slibuje naprosto všem. To, co není problémem v případě bílého, zámožného a vzdělaného muže bez závazků, může být velkým problémem u jiných kategorií obyvatelstva. Naprostou rovnost všech lidí přenocovat dle libosti třeba i pod mostem využívají s železnou pravidelností pouze někteří, zatímco jiní z neznámých důvodů nocují raději ve čtyřhvězdičkových hotelích. Socialismus už po dvě stě let požaduje, aby ušlechtilá rétorika byla doplněna důstojnou praxí. Slabinou socialismu je, že pod jeho hesly byly provozovány praktiky, které důstojnost člověka degradovaly neméně než přespávání pod mostem.
Jestliže skončí velká vyprávění, ušetří si lidé hodně iluzí. Podle čeho se pak ale rozliší politické strany? Všem pak přece půjde již jen o jediné - o zajišťování běžného provozu společnosti, která nemá proč vracet se ke své minulosti a nemá čas myslet na svou budoucnost. Protože technické parametry provozu jsou v zásadě dané a odzkoušené, budou mít všechny politické strany v jádru totožné recepty. Lišit se budou třeba jen v názoru, má-li být přímá daň o půl procenta vyšší a daň nepřímá o stejný zlomek nižší, anebo má-li to být raději obráceně. Jak ale s tímto programem přilákat k volebním urnám voliče? A proč má být vlastně politických stran při tomto počínání tak mnoho? Nestačily by pouze dvě, které by se při výkonu moci střídaly řekněme na základě losování? Hod mincí by byl přece mnohem lacinější než pořádání voleb a výsledek by byl podobný. To, že by některá ze stran u moci hod mince po čtyřech letech zakázala, nehrozí v prosperující společnosti o nic více, než že někdo zapomene vypsat příští volby. A ve společnosti, která neprosperuje, nemusí pro zachování demokracie pomoci ani včas vypsané volby.
Politika jako tombola
Potíže s velkým vyprávěním, a tedy s vizemi jednotlivých politických stran, nejsou však v postmoderní společnosti zdaleka jediným problémem. Tato společnost věří, že každý jednotlivec je hlavním designérem svého vlastního osudu. Je iniciativním strůjcem svého úspěchu i jedinou příčinou svého případného neúspěchu. Nepatří už k žádné velké skupině, která by předurčovala, jaký životní styl si zvolí, jaké hodnoty bude sledovat, dokonce ani to, jaké budou jeho politické preference. Také zde jsou politické strany v nezáviděníhodné pozici. Tento pohled samy sdílejí, neboť je podle nich součástí obrazu otevřené společnosti. Třídy už dávno neexistují a žádná společenská pozice člověka nemusí nutně diskriminovat. A pokud by snad někdo subjektivně přece jen pocit diskriminace měl, může svou málo atraktivní pozici vždycky opustit a vybrat si nějakou jinou, která mu bude více vyhovovat. Nikdo to za něj neudělá, ale nikdo mu v tom nebude ani bránit.
Politickým stranám, které uvěří takovému obrazu reality, vzniká ovšem velký problém, na koho vlastně ve volbách apelovat. V minulosti si každá z nich vybrala konkrétní společenskou skupinu, jejíž zájmy chtěla hájit. Právě kvůli tomu politické strany přece původně vznikly. Na koho se nyní obracet, jestliže se fixované a jednoznačně ohraničitelné sociální skupiny vytrácejí a jejich obrysy jsou stále rozmazanější? Proč takovým skupinám slibovat zlepšení jejich situace, jestliže je může každý jedinec, v případě, že mu situace nevyhovuje, jednoduše opustit a nečekat, až někdo situaci dané skupiny milostivě zlepší? V postmoderních poměrech volí každý podle svých osobních preferencí a jeho volba není už sociálně podmíněná, jako tomu bývalo v dobách klasické modernity. To je další důvod, proč se neobracet na velké skupiny obyvatelstva. Vždyť politické preference jsou rozloženy vcelku náhodně. V 19. století dělníci nevolili zpravidla strany pravicové a podnikatelé zpravidla nedávali hlasy stranám socialistickým. Jestliže se v době postmoderní z důvodů technickoprovozních programy různých stran sbližují a jestliže každý je designérem svého vlastního osudu, pak mizí rozumný důvod, proč očekávat, že dělníci budou volit statisticky častěji strany jiné než podnikatelé, obyvatelé měst strany jiné než obyvatelé venkova, lidé s vysokoškolským vzděláním strany jiné než lidé se vzděláním nižším. Stejně tak, jako by bylo možno vítěznou stranu určovat losem, mohli by si politici losem určit, na které společenské vrstvy se v příštích volbách alespoň formálně zaměří, aby učinili zadost politickým zvyklostem. Nebudou si přitom dělat iluze, že snad právě z těchto skupin získají hlasů více než od skupin jiných, jejichž mobilizaci zcela liberálně a podle výsledků losování přenechají stranám ostatním.
Výrazným rysem postmoderny je nejistota jednotlivců i celých skupin ohledně své vlastní identity a její stálé přehodnocování. Pokud nechtějí politické strany ustrnout v předpotopní době moderní, musejí být také ony připraveny přehodnocovat svoji identitu v rytmu zbytku společnosti. Pro identitu kohokoliv je jeho minulost stejně důležitá jako jeho vize budoucnosti. Politické strany však na svou minulost odkazují jen tehdy, chtějí-li po vzoru pojišťoven či zavedených dovozců kávy a výrobců likérů připomenout svoji tradiční spolehlivost. Přílišné staromilství by je v rychle se měnících podmínkách znevýhodňovalo. Na možnost dlouhodobější vize bývají pak přímo alergické. Dobře vědí, že ti, kdo žádnou vizi do budoucna nemají, by je za jejich vlastní představu s velkým gustem přibili na pranýř s visačkou sociálních inženýrů. Každá vize přece znamená znásilnění svobody druhých neuvažovat raději o svých vyhlídkách. Nemá-li strana žádnou vizi, pak je otevřená a svobodná a může svoji identitu měnit ve stejném rytmu, v jakém mění její lídři své kravaty. Nic jí nesvazuje ruce a pokud nemá o budoucnosti naprosto žádnou představu, nemůže svou představu budoucnosti pochopitelně ani nikdy zradit. Díky tomu je pro voliče naprosto spolehlivá a důvěryhodná. A právě o důvěru je v postmoderní společnosti veliká nouze. Stranám bez minulosti a bez vize dokáže v takové společnosti jen málokdo odolat. Jejich bezprizornost totiž obdivuhodně rezonuje s bezprizorností těch, kdo se naučili vesele žít s postmoderní mentalitou.
Politika svádění
Postmoderní člověk rozhodně není pouhá intelektuální konstrukce. Jeho podoba souvisí s určitými rysy současné rozvinuté společnosti. Problémem této společnosti je, že je schopna produkovat mnohem více, než kolik může být jejími členy spotřebováno. Proto je v ní nejnedostatkovější entitou obyčejná lidská pozornost, zájem spotřebitele. Je to spotřebitel, který je již nasycen, ošacen a ubytován, a přitom mu zbývají ještě nějaké peníze. Jeho pozornost je nutno nalákat na příslib neobyčejných zážitků, za které bude ochoten peníze vydat.
Nové zážitky lze produkovat v zásadě dvojím způsobem. Buďto jde člověk za nimi (pak máme před sebou vášnivého automobilistu či turistu), anebo přicházejí ony k němu (pak máme vášnivého televizního diváka). Obojí strategie umožňuje to nejdůležitější - nejrůznější zážitky v rychlém sledu plynule střídat. Automobil i televize přitom fungují na klasickém moderním principu běžícího pásu. Postmoderní je na nich to, že namísto masově vyráběného zboží se nyní po pásu pohybují virtuální dojmy.
Existují způsoby, jak si v každé době potřebnou mentalitu trénovat ve volném čase. Na tom není nic nového. Americké studie z 50. let ukazují, jak si střední vrstvy žijící na předměstích v neformálním střetávání s přáteli a sousedy trénovaly ve volném čase schopnosti vhodné pro kariéru ve velkých formálních organizacích - flexibilitu, dělání dobrého dojmu, serióznost, vstřícnost, vycházení s kolegy a podobně.
Dnes se tento náročný každodenní trénink jen ještě více privatizoval, nepotřebuje už přátele ani sousedy. Došlo k univerzálnímu rozšíření dvou trenažérů postmoderní mentality: automobilu a televize. V obou případech je základem stimulace dovedné aranžování pohybu. Pohyb, změna, rychlé střídání kulis, scén a zážitků je společným principem, na němž je založena jak televizní, tak automobilová kultura. V obou případech dochází až k jakémusi zbožštění pohybu.
Zbožštění pohybu jako základ stimulace právě v době globalizace není vůbec náhodné. Míra pohyblivosti tvoří hlavní osu mocenské diferenciace a každý člen společnosti, ať již sedí ve svém automobilu, anebo před svým televizorem, se učí pohyblivost obdivovat, kochat se jí, být jí unášen. Naučit se nekriticky obdivovat to, na čem je založena existující moc, je ovšem cílem každé ideologie. Na prahu postmoderny vězíme v ideologii až po uši, tím spíše, že nás o jejím konci poučují politici z obrazovek televize a kynoucí nám při nastupování a vystupování ze svých automobilů.
Televizní a automobilová kultura činí z pohyblivosti, která je bytostně mocenskou kategorií, kategorii estetickou. Zároveň s tím nás učí, jak si osvojit to, co mocným zvyšuje jejich moc, tedy schopnost odpojit se od závazků, právo nemít povinnost vůči žádnému místu a volně mezi nimi těkat, privilegium utéci před zodpovědností za dopady svého jednání. Zde je přímo modelovou ukázkou televize. Bitva o střípky pozornosti diváků nutí provozovatele médií vysílat obsahy stále spornější a informace stále senzačnější. Četným kritikům takové strategie je namítáno: když se vám to nelíbí, máte přece naprostou svobodu přepnout si na jiný program. Taková argumentace mluví sice o svobodě, podporuje však nezodpovědnost. Vzniká dojem, jako kdyby kličkování před přihlouplou reklamou či perverzním násilím bylo podstatou lidské svobody. Kruh se uzavírá. Velkým firmám umožňuje jejich svoboda a těkavost vyhnout se starostem za konkrétní zemi a konkrétní region, odnášet si odevšad jenom smetanu. Také televiznímu divákovi umožňuje vyhnout se starostem, přeladit si, nevidět to, co je znepokojivé, a odnést si pouze smetanu zábavy a báječné stimulace. V obou případech je svoboda hygienicky očištěna od zodpovědnosti, která by její křídla příliš svazovala. V obou případech má být subjektu (ať již velké firmě, či obyčejnému divákovi) zároveň odlehčeno od vnímání širších kontextů, širších souvislostí jeho počínání. Nic z těchto souvislostí nebude ukrajovat z jejich momentálního zisku. Neznáme-li však souvislosti, nejsme schopni ani rozhodnout, co je dobré a co zlé, co je správné a co je špatné. Svoboda od hledání souvislostí tak může všechny ostatní svobody ve svém důsledku vážně ohrozit.
Postmoderní politik
Stejně tak, jako není politika imunní vůči rysům postmoderní kultury, nejsou voliči ve svém politickém rozhodování jinými lidmi, než když se rozhodují v oblasti konzumu. Úspěšní politici se naučili s tímto faktem počítat. Vědí, že se obracejí na lidi, kteří nadevše milují rychlé střídání produktů, ale také mód, idejí a postojů. Nemají-li v roli voličů se stejnou lehkostí měnit svou preferovanou stranu, nemají-li odhodit každou politickou stranu po jediném použití, je třeba, aby politik napodobil úspěšné výrobce. Ti dobře vědí, že základem úspěchu je ustavičná obměna obalů. Atraktivnější obal přiláká spolehlivě i k výrobku, který zůstává jinak nezměněn. Proto jsou předvolební kampaně tak bombastické, proto zdarma tolik cirkusových překvapení pro občany, proto tolik slavnostních ohňostrojů, jejichž mihotavé záblesky tak věrně a tak nechtěně symbolizují nejen efektnost, ale i trvanlivost předvolebních slibů.
Oblíbenou knihou postmoderního člověka je turistický průvodce. Všechno je v něm bez ladu a skladu promícháno tak, aby se prohlídka dala stihnout co nejrychleji a obsáhla co nejvíce vzrušujících atrakcí. Dá-li politická strana svému programu podobu blízkou turistickému průvodci po místech, která mohou voliče zaujmout, má vyhráno. Je jen třeba namixovat koktejl slibů co nejpestřejší a nejlákavější. Pak se budou turisté rádi vracet.
Správné image je pro postmoderního konzumenta, a tedy i pro postmoderního politika, důležitější než všechno ostatní. Tam, kde není co nového sdělit, lze to sdělit způsobem, který zaujme. Ideální politik dokáže svými promluvami upoutat publikum, aniž by si lidé dokázali již vzápětí vzpomenout, co vlastně politik tak naléhavě pravil. Být věrohodný je důležitější, než být pravdomluvný. Zatímco pravdu bývá často krajně obtížné si ověřit, míru věrohodnosti lze zjistit v každém okamžiku s pomocí výzkumu veřejného mínění. Pravda bývá často komplikovaná a nelze ji vysvětlit v televizím šotu či v krátkém čase vyměřeném pro debatu ve studiu. I během sebekratšího televizního šotu však lze získat sympatie správným vystupováním. A ten, kdo má sympatie a preference, nemusí si už lámat hlavu hledáním pravdy. Pravdu ve volbách lze změřit velice jednoduše - procentem získaných hlasů.
Postmoderní volič má sklon považovat repliky originálu za reálnější než samotný originál. To může být jedním z důvodů, proč mají v politice takový úspěch směry neokonzervatismu, neoliberalismu a v podobě třetí cesty Tonyho Blaira také neosocialismu. Předpona neo- voličům naznačuje, že daný směr podržel v sobě naprosto vše, co v něm bylo od počátku hodnotného, zároveň však neustrnul, vyvíjel se s dobou a nyní dokáže nabídnout také vše, co odpovídá posledním změnám a nejaktuálnějším poměrům. Aby se však mohly vyvinout do takto aktualizované podoby, musely všechny tři velké ideologie minulých století cestou poztrácet mnohé z toho, co původně tvořilo jejich jádro a přímo smysl jejich existence.
Konzervativci se museli naučit sledovat s potěšením reklamu, která jim tvrdí, že to, co bylo ještě minulý měsíc dobré, je dnes až neskutečně staromódní. Museli se naučit agitovat pro mobilitu pracovní síly, tedy doporučovat svým spoluobčanům, aby odcházeli z kraje svých předků a opouštěli své domovy vždy, když trh zavelí. Museli si zvyknout na atomovou elektrárnu, jako kdyby vyhořelé palivo bylo tím nejcennějším, co lze uložit do posvátné země předků a co lze odkázat jako vzkaz o své pokoře a zodpovědnosti desítkám generací potomků.
Liberálové si museli přivyknout, že svoboda trhu může znamenat také celosvětový monopol dvou či tří nadnárodních firem v každém ze strategických sortimentů. Museli se smířit s tím, že stát sice slábne, jak měli v programu, za jeho humny se však rýsují obrysy byrokratických korporací, které dokáží být při hájení svých zájmů neméně autoritářské než stát. Museli si zvyknout na to, že všelidské hodnoty, které jim byly vždy tak drahé, se budou prosazovat pouze tam, kde to nemůže ohrozit obchodní zájmy.
A konečně socialisté se museli naučit, jak doplnit řeči o sociální solidaritě odbouráváním všech sociálních opatření, jež se nelíbí vrstvám, které solidaritu nepotřebují. Museli se naučit mluvit o modernizaci sociálního státu, aby nemuseli hovořit o jeho odbourávání. Musejí se tvářit, že trh je zde od toho, aby se svou známou sociální citlivostí podporoval tržně neúspěšné. Museli se naučit oslovovat před volbami vrstvy, které je nepotřebují, aby nemuseli oslovovat ty, kterým by museli po volbách pomáhat. Aby vůbec něčím zaujali, museli si vymyslet třetí cestu, byť je to jen zbytečná oklika vedoucí ke stejnému cíli, k němuž o tolik přímočařeji směřuje globalizovaný trh a deregulované sítě.
Není nic postmodernějšího než konzervativec agitující ze strakatého billboardu, nic postmodernějšího než liberál žijící ve stínu chladících věží atomové elektrárny a než socialista, který se dožaduje placení školného.
7. Politika ve světě sítí
Moderní politika se zrodila z velké historické krize. Navenek měla tato krize podobu násilných měšťanských revolucí, které s konečnou platností odstranily přežilé předmoderní poměry. Měla také podobu prudce a chaoticky rostoucích měst s dýmajícími komíny, které během jedné či dvou generací vyrostly tam, kde předtím po generace pokojně dřímal pospolitostní a zaostalý venkov. Když staré pořádky už nebyly nadále udržitelné, zatímco ty nové a neodzkoušené bylo možno tušit pouze v nejhrubších obrysech, vzniká moderní politika jako potřeba ovládnout stát, jenž osiřel po nedobrovolném odchodu panovníka.
Nenechme se však zcela pohltit obrazem převratných změn mocenských a ekonomických, které probíhaly kdesi na povrchu a jejichž líčení naplňuje kapitoly učebnic zabývajících se dějinami 18. a 19. století. Změny nejpodstatnější probíhaly mnohem hlouběji a nebyly pouhým okem vždy viditelné. Za clonou dýmu z bojišť a z továrních komínů odchází ze scény tradiční svět. Byl složen z velkých domácností, jež po generace držely pohromadě díky hustému předivu příbuzenských vztahů a sousedských vazeb. Nahrazoval ho svět uměle vytvořených formálních organizací.
Tento zlom, který poznamenal zásadním způsobem celou společnost, se pochopitelně nevyhnul ani politice. V době absolutistických států zůstávala politika stále ještě takřka rodinnou záležitostí. Jednotlivé panovnické domy usilovaly o zmnožení svých držav buďto válkou se svými vzdálenými příbuznými, anebo šikovnou sňatkovou politikou. Na celou ovládanou doménu přitom pohlížely, podobně jako v dobách feudalismu, jako na rozšíření své vlastní domácnosti, jako na zdroj svých rodinných příjmů, jako na rezervoár věrných rodinných sloužících a oddaných poddaných.
Základem moderní politiky se naopak stává jednoznačné oddělení sféry veřejného rozhodování od oblasti soukromých zájmů. Rodina a domácnost byly odsunuty do sféry intimity, moc se přestala dědit v rodinách, svatby synů a dcer předních politiků už nebyly svátkem celého národa. Také politika se začíná nově organizovat.
Politika ve věku organizací
V průběhu 19. století vytlačují ve všech sférách lidské aktivity velké formální organizace ty činnosti, jež byly dosud prováděny jen v malém a podomácku. Výroba přechází z domácností řemeslníků do velkých továren, které jsou organizovány polovojenským způsobem. Ekonomika se tak stává mnohem výkonnější, produkuje ve velkém a laciněji než dříve. Také prodej zboží je stále více koncentrován a od 70. let 19. století vznikají ve všech metropolích velké a prostorné obchodní domy, které začínají vytlačovat malé krámky a obchůdky na rohu ulice. Pod heslem vyšší efektivity se naprosto vše začíná dělat organizovaně a ve velkém. Dokonce i věda, která bývala výsadou několika podivínů, opouští podomácku zřízené laboratoře a začíná být provozována ve velkých, polovojensky organizovaných badatelských ústavech. Ve velkém se vzdělávají děti, ve velkém se zavírají a vězní provinilci, ve velkém je železnicí organizována přeprava osob a zboží, ve velkém se šíří noviny a časopisy, ve velkém přibývají městské byty v činžácích, ve velkém jsou shromažďováni a od společnosti spolehlivě izolováni duševně choří.
Také politika touží po vyšší efektivitě. Vznikají promyšlené struktury politických stran, jejichž cílem je mobilizovat po celém území státu občany, kteří v době voleb půjdou odevzdat hlas špičkám té stranické pyramidy, která je svými předvolebními sliby dokáže nejvíce zaujmout a strhnout. Poněkud nepřesně říkáme tomuto modelu vláda lidu, abychom zdůraznili, že moc už není neprodyšně uzavřena v komnatách panovníků, ale zcela volně se prochází po sekretariátech politických stran.
Politické strany jsou byrokratickými strukturami úzce specializovanými na soupeření o kontrolu státní moci. Obrovským pozitivním přínosem demokracie nesporně je, že toto soupeření o moc probíhá v ritualizovaných podobách, které vylučují použití přímého násilí. Jestliže zásluhou absolutistických panovníků bylo, že se jim v průběhu staletí podařilo pacifikovat poměry na celém svém teritoriu a dát moci charakter monopolu, pak zásluhou demokracie je, že souboj sváděný o tento monopol na použití násilí je veden nenásilnými prostředky. Demokracie automaticky neznamená, že ten, kdo soupeření o moc vyhraje, bude vládnout moudřeji, než jak by vládl absolutistický panovník. Demokracie znamená, že ten, kdo je v souboji o moc poražen, svoji porážku ve zdraví přežije. To není málo.
Právě politické strany se staly velmi příhodným terénem pro rozvoj byrokratizace. Té se daří nejlépe v prostředí, kde svou činnost koordinuje velký počet lidí, přičemž veškerá jejich aktivita má takový charakter, že je krajně obtížné přesněji změřit a adekvátně ocenit přínos každého z nich jednotlivě. Dělání dojmu pracovitosti a vytíženosti bývá v takovém prostředí výkonem, jenž je oceňován ze všeho nejvíc. Plně zde platí zásada číslo 76 doporučovaná Baltazarem Gracianem učenlivým dvořanům: Způsob, jakým se co dělá, je důležitější než to, co se dělá. Vždy je třeba především zachovávat dekórum. V byrokratizovaném prostředí si každý svou pozici získává, udržuje a hlídá ve skrytém, ale urputném soupeření s kolegy. Po vzoru dvořanů se nečiní rozdíl mezi přítelem a nepřítelem. Jak věděl již Gracian: Moudrý dokáže více vytěžit ze svých nepřátel než chytrý ze svých přátel. Prostí občané, kteří stojí vně byrokratické stranické mašinérie, mohou úspěšnost použitých strategií posoudit jen zprostředkovaně, teprve na základě výsledků voleb.
Vítězné tažení sítí
Na velké formální organizace pohlíželi vždy velice kriticky především liberálové. Jejich reálnou výkonnost porovnávali s ideálním modelem perfektně fungujícího trhu. Z tohoto pohledu se jim nutně jevila celá konstrukce mamutích organizací a později i veškerý chod sociálního státu jako málo účinný, příliš zdlouhavý, těžkopádný a až neskutečně plýtvavý.
Řešením všech těchto problémů se mají stát sítě. Budoucnost patří malým, štíhlým, odlehčeným firmám, které pružně navazují stále nová spojení, podle potřeby je bleskurychle mění a nahrazují jinými, ještě slibnějšími a ještě výnosnějšími vazbami. Pryč musí jít ztrnulá hierarchie, bezduché komandování, omezující plánování. Je třeba být flexibilní a nápaditý, aby bylo možno ladně a elegantně surfovat na každé nové vlně. Práce v elastických sítích je organizována týmově a podle krátkodobých projektů. Vše je, na rozdíl od byrokracie, jež bývala vždy příliš pohlcena sama sebou, orientováno na uspokojení klienta. Hrstka adaptabilních zaměstnanců je mobilizována smělými vizemi nápaditých šéfů.
Odkud přichází tento svěží nový vítr? Francouzský sociolog Luc Boltanski nedávno ukázal šokující původ převratných změn, k nimž došlo v manažerské filozofii posledních desetiletí. Na začátku stály požadavky evropské levice, jež byly energicky vznášeny v dramatickém závěru šedesátých let. Revoltující levice tehdy vnesla do politiky požadavek větší autonomie, spontaneity, mobility, ničím nespoutané kreativity. Levicoví bouřliváci odmítali úzkou specializovanost byrokratizovaných technokratů a vyslovovali se pro otevřenost všem novotám, pro větší neformálnost, pro mnohem bohatší mezilidské kontakty a autentičtější meziosobní vztahy. Všechna tato hesla byla vznášena s cílem dát více prostoru zaměstnancům uzavřeným ve velkých byrokratických organizacích, které je příliš svazovaly. Všechny tyto požadavky byly bezezbytku využity. Ne však pro větší emancipaci řadových zaměstnanců. Byly svědomitě zapracovány do příruček manažerské moudrosti, aby umožnily nepřetržité zvyšování podnikatelského zisku za každou až dosud představitelnou mez. Moderní firma se změnila v malé a pohyblivé centrum obklopené hustou sítí dodavatelů, subdodavatelů, poskytovatelů nejrůznějších služeb a s personálem najímaným zpravidla jen na krátkou dobu a na dílčí konkrétní úkoly. Jako kdyby se celá firma rozpouštěla v kontraktech uzavíraných jen na jedno jediné použití. Mizí firemní pyramidy o mnoha patrech. Zbyl z nich jen málo průhledný chuchvalec dočasných smluv a přechodných ujednání. Ani vedoucí pracovníci nemají v nových podmínkách na růžích ustláno. Nemohou svým podřízeným nabídnout dlouhodobější kariéru, ani žádnou jinou jistotu. Musejí je strhnout k maximálnímu výkonu vždy znovu atraktivností nápadu, který zrovna dostali. Musejí hýřit podněty, bez ustání rozdávat důvěru, nepřetržitě všechny ostatní k něčemu novému povzbuzovat a inspirovat. Taková schopnost se však dá jen stěží naučit. Člověk ji buď má, anebo nemá. Lze ji však poměrně snadno pozbýt, ať již s postupujícím věkem, či v důsledku toho, že nápady prostě jednoho dne dojdou.
Na prvý pohled vypadá život v sítích jako čirá říše svobody, kde stačí probudit se ráno s tím správným nápadem a ještě dlouho do noci je pak možno počítat peníze. Neexistuje žádná monotónní a ubíjející rutina, člověka nepoutají žádné svazující hierarchie a omezující předpisy. Na svět sítí lze pohlížet jako na návrat ke svobodnému kontraktu uzavíranému zcela dobrovolně mezi dvěma naprosto rovnými stranami. Lze na něj pohlížet jako na návrat do zlatého věku svobody trhu, který se uskutečnil po stoleté éře, kdy světu vládli nemotorní organizační dinosauři.
Atraktivní obraz nevázanosti, kreativity a ničím neohraničené svobody vystihuje však skutečnost světa sítí pouze z poloviny. S ústupem hierarchických forem byrokratizované kontroly ani zdaleka nemizí kontrola jako taková. Je jen nahrazena jiným, méně viditelným typem dohledu. Všechny organizační změny, upozorňuje Luc Boltanski, tedy celý přechod na měnlivou síť, na niž se dočasně napojují zaměstnanci, dodavatelé a subdodavatelé zboží a služeb, umožňuje nahradit hierarchickou kontrolu kontrolou tržního typu. Firma se stává tenčí a hubenější, což však vůbec neznamená, že by se stala méně mocnou a tolerantnější v jednání s partnery a zaměstnanci. Právě naopak. Mocné firmy se nerozpustily v moři kontraktů mezi sobě rovnými. Jejich jádra jsou velice trvanlivá a udržují si svou starou dobrou identitu i bez původní příliš těžkopádné a hlavně nákladné zaměstnanecké hierarchie.
Všechna hesla levice z konce šedesátých let byla dovedně využita k tomu, aby jednotlivé firmy mohly na svých zaměstnancích více ušetřit a nemusely přitom ušetřené peníze odevzdat do pokladny sociálního státu. Jestliže se levicoví kritici byrokracie v 60. letech dožadovali větší autonomie pro zaměstnance, zároveň však i udržení jejich jistot, manažeři velkoryse ustoupili v otázce první. Učinili tak však právě na úkor jistot a zabezpečení. Tak často vzpomínaná flexibilita umožňuje přenášet na zaměstnance, ale také na subdodavatele a na ty, kdo obstarávají firmě potřebné služby, veškerou váhu tržní nejistoty. Přechod od pevných organizací k pružným sítím tak přináší velice výrazný růst efektivity práce, ale též neméně výrazný nárůst nejistot ohledně práce.
Tajemství neobvykle vysoké efektivity sítí spočívá v přechodu od vztahů, jež byly kodifikovány zákoníkem práce, ke vztahům, které se řídí obchodním zákoníkem. To umožňuje vyhnout se některým požadavkům zákoníku práce a požadavky na subdodavatele bývají vždy tvrdší, než jaké bývaly požadavky na vlastní zaměstnance. V praxi to znamená, že zaměstnavatel přestává platit svým zaměstnancům náklady na odpočinek, na stravování, na rekvalifikaci. Zaplatí pouze dobu, za kterou lze zhotovit to, co si objednal. Pokud by snad chtěl někdo odpočívat, svačit, rekvalifikovat se, musí si na to obstarat peníze odněkud odjinud. Nikdo mu nebere svobodu sám se rozhodnout, jak si to zařídí.
Díky větším možnostem a větší svobodě, kterou přinášejí sítě, mohou tak jedni vyniknout a zažít závratný sociální vzestup, o kterém směli v době organizované modernity pouze snít. Pro ty ostatní ovšem přináší nová ekonomika výrazné zhoršení jejich ekonomické situace, ohrožuje jejich profesní stabilitu a činí křehkou a nejistou celou jejich sociální pozici.
Politika v síti
Moderní politika se začala rozvíjet v době, kdy společnost přecházela od epochy domácnostní k éře formálních organizací. Problémy, které musela tehdy politika řešit, byly problémy světa organizací a také ona sama se v podobě masovějších či elitnějších politických stran vyvíjela podle principů všech formálních organizací. Organizovaná modernita představovala jakýsi kompromis mezi hodnotami čistého zisku a hodnotami sociální zodpovědnosti. O sto let později, v éře rozkvětu sociálního státu bylo možno přimět firmy, aby se chovaly sociálně citlivě a ohleduplně. Bylo to ostatně také v jejich zájmu. Snížení kupní síly v zemi, kde působily, by pro ně znamenalo potíže s odbytem.
S přechodem na sítě, jenž je součástí procesu globalizace, však firmám narostla křídla. Laciné subdodavatele mohou hledat na všech kontinentech a pokles kupní síly v zemi pro ně příliš neznamená. Mohou své zboží a služby nabídnout kdekoliv jinde. Princip trhu tak zcela pragmaticky převážil nad sociální zodpovědností, která, bráno z hlediska krátkodobého, nebývá zvlášť výnosná. Prudce se rozvíjejí neklasické formy práce, jež jsou výhodnější pro zaměstnavatele než pro zaměstnance. Rychlým tempem narůstají zejména pracovní smlouvy uzavírané na velmi omezenou dobu a s možností okamžité výpovědi. Narůstá také množství pracovních smluv, které upravují práci na zkrácený počet hodin denně, týdně i měsíčně. Zaměstnavatelé se vyhýbají standardním formám zaměstnání, tedy práci na plný pracovní úvazek, na stabilním pracovišti a s možností plynulé a postupné kariéry. Neplnohodnotné formy práce jim umožňují šetřit na sociálním a zdravotním pojištění i na dalších dříve obvyklých výdajích. Vytváření volně přidružených filiálek, najímání si služeb i rozvoj subdodavatelství, to vše jsou jen různé způsoby, jak vytěsňovat z firmy zaměstnance, vzhledem k nimž je nutno respektovat nepohodlná ustanovení zákoníku práce.
S růstem počtu těch, kdo jsou z důvodů nejrůznějších vytlačováni na sám okraj světa práce, či jsou z něj dokonce na různě dlouhou dobu či natrvalo vylučováni, výrazně přibývá problémů, které by měl řešit sociální stát. Dochází k tomu nikoliv náhodou v době, kdy státu výrazně ubývá prostředků k řešení těchto problémů.
V oblasti sociální se tak otevírá začarovaný kruh. Firmy se brání tomu, aby doplácely na sociální potřeby svých zaměstnanců. Tato povinnost se stále více přesunuje na sociální stát. V reakci na to se ozývá volání, že sociální stát příliš zbytněl. V prvních řadách stěžovatelů najdeme shodou okolností také ty, kteří na churavějící stát veškerou péči o potřebné přesunuli.
Co mohou dělat politici v době, kdy firmám narostla křídla? Není toho mnoho. Ti, kdo se stali díky sítím nebývale úspěšní, prakticky už politiky k ničemu nepotřebují. Volání po dalším snižování daňové zátěže obyvatelstva je typickým voláním úspěšných, jež se ozývá ze světa sítí. Naopak těm, kteří na příchod sítí doplatili a klesají níže, než jim hrozilo v době organizací, politika nemůže nijak zvlášť pomoci. Chtějí po politicích, aby kromě snížení daňové zátěže, se kterým souhlasí prakticky všichni, napumpovali do sociálních výdajů více peněz, než se dařilo v dobách, kdy byla daňová zátěž vyšší.
Politika ve světě sítí je postavena před stejný problém, před jakým stojí též ve světě globalizace a který ji pronásleduje i uprostřed rizikové společnosti. Vynález sítí zbavuje firmy téměř veškerých starostí o pracovní sílu, protože umožňuje přenášet (externalizovat) náklady na její udržování přímo na zaměstnance. Každý člověk má celoživotní povinnost zvyšovat svou zaměstnatelnost a rozšiřovat iniciativně portfolio svých projektů. Ten, kdo toho z jakýchkoliv důvodů není schopen, je ze světa práce dříve nebo později vyloučen.
Podobně celé lokality mají v době globalizace povinnost ochotně přejímat náklady firem, které se podle míry jejich ochoty teprve rozhodují, zda v nich budou investovat. Lokalita, která v tomto ohledu neprojeví dostatek iniciativy a vstřícnosti, riskuje, že bude marginalizována a z okruhu možných příjemců investic vyloučena.
Také příroda má v rizikové společnosti podobné postavení jako lokality v podmínkách globalizace či jako pracovní síla v nové ekonomice sítí. Má sloužit k absorbci, neutralizaci a rozptylování rizik, jež vznikají v důsledku běžného fungování a rutinního růstu moderní společnosti. Pokud toho není v nějakém ohledu schopna (nedokáže například vstřebat emise skleníkových plynů či zacelit úbytek ozónové vrstvy), má stejnou smůlu, jakou mají vyloučení v ekonomice anebo celé lokality, do nichž se neinvestuje - prostě ji ti úspěšní budou od nynějška ignorovat. Ať si pomůže sama, anebo ať se z toho třeba zhroutí.
Co může dělat politika proti přenášení tíživých externalit, ať již na úkor zaměstnanců, či celých lokalit, anebo dokonce veškeré přírody? Zatím si odpověď na tuto otázku nestačili ujasnit ani na pravici, ani na levici. Pravicová politika, jak známo, zná na všechny problémy jediný recept - pokračovat v deregulacích. Ale právě deregulace umožňují sítím přenášet na zaměstnance ještě větší díl nákladů, nadnárodním firmám vyvíjet na lokality a celé státy ještě větší tlaky a podmiňovat své investice ještě většími výhodami. Deregulace umožňuje producentům rizik hazardovat ještě více a velkoplošněji se samoregulačními schopnostmi přírody. Deregulace činí úspěšné ještě nezávislejší na politice, zatímco politiku činí ještě bezradnější tváří v tvář neúspěšným. Čím dále pokročí ve všech zmíněných oblastech deregulace, tím budou politici zbytečnější.
Levici zbylo po vytunelování jejích hesel z konce šedesátých let jen volání po třetí cestě. Je to výzva k větší solidaritě pronášená v době, kdy solidarita stále více znevýhodňuje a kdy zároveň klesá šance, že bude ještě někým vůbec opětována. Zatímco ve světě domácností, ba dokonce i ve světě organizací byla tato šance mnoha způsoby garantována, ve světě sítí není nic, co by ji udržovalo při životě. Třetí cesta znamená spoléhání na to, že vyšší ekonomický růst vytvoří do budoucna více prostředků pro potřebné, tedy pro ty, kteří byli jako přebyteční odloženi na cestě za vyšším ekonomickým růstem. Spoléhá se na to právě v situaci, kdy jsou jeden po druhém oslabovány mechanismy, které umožňovaly redistribuci statků a služeb potřebným. Třetí cesta znamená výzvu k budování soudržnější společnosti v době, kdy technické parametry sítí ničí i ty formy soudržnosti, které přetrvávají ještě z věku organizací. A konečně představuje třetí cesta naléhavou výzvu k modernizaci sociálního státu, který se má stát méně plýtvavým v situaci, kdy beztak již nemá téměř z čeho rozdávat. Pravice a levice se tak v době sítí podivuhodným způsobem doplňují. Zatímco levicová politika vytváří obrovská dilemata, která jsou při charakteru nové ekonomiky prakticky neřešitelná, pravicová politika dělá vše pro to, aby se společnost obešla i bez politiky. Modleme se, aby dal bůh voličům dostatek moudrosti a oni zvolili správně.
Nedůvěřivý volič
Hlavní ctností ve světě sítí je nespoléhat na nikoho druhého, ale také na nikoho druhého nebrat ohledy. Protože pobyt v síti má povahu ustavičných přechodů z jednoho místa na jiné, snaží se každý získat maximální osobní profit z každé operace. Příliš se přitom nemůže zabývat důsledky, které z jeho jednání vyplynou pro druhé. Až se případné důsledky dostaví, bude on už stejně někde jinde a s někým úplně jiným vytěžovat svůj nejnovější projekt. V tomto maximálně nejistém a měnlivém světě je vlastní Já tím jediným, nač je třeba brát ohledy. Jiné je třeba hýčkat jen v té míře, v jaké nás to může zvýhodnit, než dojde k dalšímu přemístění. Přitom je třeba snažit se na druhé důsledně přenášet své vlastní náklady. Ulehčí nám to při příštím stěhování. Přílišná věrnost a loajalita by znamenala, že si koledujeme o to, aby nás druzí předběhli a přenesli své náklady na nás.
Největší nectností ve světě sítí je malá pohyblivost, přílišná setrvalost, rigidnost. Tento opak zdravé flexibility může mít různou příčinu. Může pramenit z loajality k něčemu, co nechceme opustit, byť se nám naskytla lepší příležitost. Takovým závažím může být místo bydliště anebo třeba rodina. Rigidnost může pramenit z vázanosti na určitou lokalitu, což nás činí málo mobilním a zabraňuje navazovat nová a výhodná spojení. Může pramenit také z toho, že dáme přednost bezpečí, a to i za cenu rezignace na větší autonomii. Flexibilita naopak předpokládá rezignovat na veškerou stabilitu, nepokoušet se nikde zakořenit, nevázat se na žádné místo, nedopustit přetrvávání jakýchkoliv zbytečných vztahů, zvláště trvají-li již nápadně dlouho.
Jak ovšem upozorňuje americký sociolog Richard Sennett, život podle požadavků sítí působí po čase rozsáhlou korozi charakteru. Vlastnosti, které jsou vyžadovány pro pracovní úspěch, bývají vysoce nakažlivé. Přelétavost, epizodičnost a preference krátkodobosti, která činí z člověka úspěšného jedince v oblasti vydělávání, z něho činí mrzáka ve vztahu k rodině, k sousedům, k přátelům. Protože byl naučen preferovat pohyblivost, pevně věří, že je výhodnější bydlení si pronajmout, než si je koupit, žít v konkubinátě, než se oženit, a dokonale flexibilní žena musí být přesvědčena, že je výhodnější dítě potratit, než přijít kvůli němu o šikovný projekt na řadu měsíců.
Co lze očekávat, dostaví-li se úspěšný, ale sociálně korodovaný charakter k volebním urnám? Jeho spolehlivým poznávacím znamením je naprostý oportunismus. Rozhoduje se vždy pro tu příležitost, která mu momentálně nabízí nejvíc, ale vždy se již zároveň rozhlíží, zda snad ještě někdo není ochoten přisadit. Jeho problémem není, zda se nechat koupit. Uvažuje jen o tom, za kolik se prodá.
Oportunismus těch, kdo se naučili být úspěšní v síti, bývá definován jako postoj, který zásadně neuznává dluhy vůči druhým osobám či skupinám. Pokud by se síťoví oportunisté realizovali zcela bez zábran, konstatuje Luc Boltanski, zničilo by to v krátké době veškeré sociální předivo. Pokud by velký počet lidí chtěl maximalizovat své zisky ze sítě, vztahy by se časem rozpadly. Nikdo by nebyl ochoten brát zodpovědnost za chod čehokoliv trvalejšího. Rozpadla by se důvěra.
Politické strany buď z nostalgie, anebo z nedostatku informací stále apelují na takového voliče, který byl formován světem organizací. Ve svých volebních programech hovoří o vzájemném posilování důvěry, loajality, slavnostně se zavazují k tomu, že prosperita bude růst propočítatelně a kontinuitně. Úspěšnému člověku sítí musí podobné výzvy znít vyloženě cize. Jako by přicházely z jiného světa. Důvěra je pro něj jen hloupá přezdívka pro svázanost a nehybnost. Nenechá se vydírat apelem na nějakou důvěru, jestliže tuší, kolik jiných šancí by mu mohlo uniknout, pokud by setrvával na místě jen proto, že mu tam někdo věří. Dobře ví, že kdyby on věřil někomu z místních, také by jeho důvěru zklamali, jakmile by se jim naskytla první vhodnější příležitost. Výzvy k důvěřování je zvyklý slýchávat pouze od těch, kteří jsou na tom tak špatně, že nemohou zaplatit ihned. Proto ho z tribun pronášená slova o důvěře musejí vést přinejmenším k mimořádné ostražitosti.
Na kontinuitní růst všeobecné prosperity v nějakém delším časovém horizontu pak už člověk sítí není vůbec zvědav. On chce zažít skok ve své individuální prosperitě hned teď a takový, aby to bylo znát. Pokud by mu stačilo čekat, nemusel přece vůbec odcházet z organizací. Tam mohl čekat v naprostém klidu třeba až do penze. Chce-li však někdo čekat na prosperitu v síti, dočká se jen toho, že ho všichni ostatní předeženou.
Privilegia, která svět sítí úspěšným zprostředkuje, jsou tedy poměrně draze vykoupena. Svět sítí v jistém smyslu navrací lidi do dob hluboko před nástupem věku organizované moderny. Dokud mají schopnost podílet se na úspěšných projektech, sítě je spojují stejně spolehlivě jako v polovině 19. století spojovaly tehdejší úspěšné jejich rodinné majetky, firmy a živnosti. V rozporu s liberální rétorikou hovořící o univerzálních právech pro všechny, byly tehdy výhody prakticky omezeny na třídu zámožných a vzdělaných bílých mužů. Bylo zapotřebí úsilí několika generací, aby došlo k rozšíření základních práv také na zbytek společnosti. Tak vznikla organizovaná modernita jištěná sociálním státem.
Svět sítí představuje svéráznou syntézu obou těchto odlišných stádií vývoje moderní společnosti. Přes univerzální rétoriku svobod a mobility pro všechny propojují sítě opět především ty úspěšné. Jejich mimořádný úspěch je však vystavěn na vzdělání, na informacích a vědění, tedy přesně na těch vlastnostech, které měly umožnit, aby se univerzální rétorika svobod a mobility naplnila pro všechny. Zůstává zatím otevřenou otázkou, do jaké míry dnes možnosti a příležitosti založené na vědění zakládají a potvrzují právě prostřednictvím sítí nové formy zvýhodnění a nové formy segregace. V nejistotě před touto otázkou stojí jak ti, kdo jsou ze sítí pro svou malou kompetentnost vylučováni, tak také ti, kdo jsou v nich podrobeni neúprosné drezúře nikdy nekončících dostihů o velkou cenu profitu.
8. Politika v nejisté společnosti
Moderní společnost nikdy příliš neoplývala zárukami a bezpečím a dokázala na to být patřičně hrdá. Od počátku stavěla svoji kritičnost a pochybování oproti domněle neměnným jistotám, svoji schopnost inovací stavěla proti rutině, jež hrozila ukolébat život tradičních společností do strnulé nehybnosti.
Zároveň však žádná společnost nedokáže trvale žít v příliš vysoké nejistotě. Také toho si byla moderní společnost od počátku vědoma a největší nebezpečí viděla nikoliv náhodou v hrozbě anomie, tedy ve stavu všudypřítomné a vším pronikající nejistoty. Tato hrozba byla tím aktuálnější, že velká euforie z nabyté svobody byla od počátku zakalena neméně velkou bezradností ohledně toho, co si se svobodou počít, aby to nerozložilo celý sociální řád.
Moderní politika již od samotného vzniku spatřuje své vlastní poslání právě ve snižování míry nejistoty ve společnosti. Již Thomas Hobbes věděl, že přesáhne-li nejistota ve vztazích mezi lidmi určitou mez, stává se jejich život neutěšený, krutý, nebezpečný a krátký. Moderní stát měl hrát při udržování určitých základních jistot mezilidského soužití zásadní roli. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč neskončil spolu s panovníkem na popravčím špalku.
V průběhu posledních dvou století vyzkoušela moderní politika hned několik receptů na to, jak lidem zmítaným věčnými nejistotami pocit bezpečí vrátit. Ať již vycházely z úřadu, z trhu či z vědění, byly to recepty velmi nespolehlivé.
Špatné recepty na bezpečí
Jako prvý přispěchal na pomoc všem znejistělým moderní nacionalismus. Obětavě nabídl pomocnou ruku každému, kdo tonul v hlubokých rozpacích nad svou vlastní identitou. S úřední pečlivostí, jež se pro větší efekt halila do národního kroje romantických mýtů, dokázal nacionalismus vystavět virtuální domov v místech, kde jinak zel jen úhor, po němž prošla průmyslová revoluce. Využil dovedně materiálu, sutin a trosek, jež zbyly z komunit, přes které se převalila vítězná státní moc, aby z nich zhotovil iluzi nového a nebývale útulného domova vlídně kynoucího nekonečným zástupům vykořeněných bezdomovců.
Zatímco však obavy a úzkosti moderního člověka vytrženého z rámce tradičního uspořádání, byly zcela reálné, nacionalismus, jenž sám sebe povýšil na první moderní státní doktrínu, dokázal nabídnout pouze fikce a iluze, stejně honosné jako nebezpečné. Za krojově pestrými virtuálními stěnami této náhražky ztraceného domova přebýval obyčejný fanatismus místních, obyčejné ponížení přespolních a v posledním dějství pak už jen kocovina těch, kteří hostinu nacionalismu se štěstím přežili.
V šoku z toho, kam vede politika sledující fiktivní jistoty nacionalismu, pokusili se pragmatičtí politici o obrat o sto osmdesát stupňů. Pevná hráz nejistotám měla být tentokrát vystavěna z hromad zboží ve dne v noci navážených do supermarketů. Jistoty demokratizovaného konzumu měly být v porovnání s heroickými ideály vlastenectví sice malé, ale o to milejší. Politika orientovaná na konzum jasně dává najevo, že modernímu člověku s jeho obavami plně rozumí a snaží se mu pomoci. Každému občanu slibuje útočiště před jeho nejistotami v příjemném a pohostinném konzumním azylu, jenž přijímá uprchlíky čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu. Konzumní kultura je perfektní recept na každodenní zaplašování všech obav a nejistot, snad s výjimkou jediného případu. I když je celá založena na ekonomických východiscích a premisách, selhává kupodivu tam, kde je konfrontována právě se železnými zákony ekonomické logiky. Konzumní kultura zde není, byť se tváří rozesmátě, pro zábavu. Má především společnost uklidňovat, má vyvolávat politický konsenzus a posilovat sociální smír. Nová ekonomika však do společnosti příliš uklidnění nepřináší. Po třicetiletém období sociálního smíru a téměř všeobecné prosperity poválečných tučných let vyústil vývoj ekonomiky do obtížně řešitelného dilematu. Každá jednotlivá firma, má-li vůbec zůstat konkurenceschopná v podmínkách vyostřujícího se globálního soutěžení, potřebuje zeštíhlet, zaměstnávat stále méně lidí, a to pokud možno na nestandardní pracovní úvazky, které s sebou nesou nižší mzdu. Tatáž ekonomika však zároveň potřebuje, má-li ekonomika udržet přijatelné tempo svého růstu, prodávat stále více služeb a zboží , k jehož zhotovení stačí platit námezdní po stále kratší dobu.
Vzniká tak nová a mimořádně hluboká nejistota. Kolik lidí je možno nahradit v prosperující ekonomice stroji a technologiemi, víme-li, že stroje ani technologie nechodí s celou svou rodinou přes víkend posedět do kafetérií a nakupovat v supermarketech?
Oblast konzumu, která měla zcela pragmaticky a bez falešného patosu nacionalismu dopřát modernímu člověku novou identitu, se namísto toho stává dalším zdrojem permanentních nejistot. Kolik toho musíme všichni dohromady koupit a během týdne, měsíce či roku spotřebovat, aby stále výkonnější stroje a stále důmyslnější technologie neběžely naprázdno? A pokud toho stále více za nás odpracují stroje a technologie, kdo nám bude ochoten dávat stále větší výplatu na nákupy, které za nás nikdo neudělá?
Jestliže si schopná a perspektivní firma rok od roku vystačí s menším a menším počtem lidí, zatímco schopná a perspektivní společnost potřebuje rok od roku více kupujících, lze to jistě řešit ke všeobecné spokojenosti vznikem nových firem, jež zaměstnají přebytečné. Pokud se podaří rozvinout v tomto směru dostatečnou fantazii, pak se můžeme těšit na vynálezy stále nových potřeb, jejichž poskytováním se bude moci někdo živit a za jejichž uspokojování budeme moci někomu platit. Ukazuje se však, že také tento recept na zahánění úzkostí a nejistot, je založen na klamu podobně jako nacionalismus. Nacionalismus se snaží zakrýt svou kolektivistickou rétorikou šedou a anonymní realitu atomizované a vykořeněné společnosti. Tradicionalisticky hlásá tisíciletou kontinuitu národa, a přitom parazituje na výjimečných a přechodných okolnostech průmyslové revoluce. Hlásá jedinečnost, a podporuje nebývalou kulturní nivelizaci a unifikaci.
Lest konzumní společnosti funguje zrcadlově obráceně. Vyloženě individualistická rétorika, s níž reklama apeluje na osobní zájem a nejintimnější potřeby každého jednotlivce, slouží k rozhojnění proudu zboží a služeb, který ekonomikou za jednotku času proteče. Tato řeka musí být neustále splavná, nemá-li celá společnost skončit na mělčině vleklé ekonomické krize a stagnace. Každý jednotlivec musí mít nepsanou povinnost nakupovat stále více, mají-li mít takovou možnost i ostatní. Mezilidskou solidaritu v konzumní společnosti projevujeme tím, že kupujeme i to, co bychom snad ani nepotřebovali. Díky tomu dáváme vydělat druhým, kteří se pak, aniž by byli puzeni jakoukoliv vděčností, mohou chovat stejně jako my a kupovat i to, co ani oni nepotřebují. Nejmodernější věda a technika, která celý kruh nové ekonomiky roztáčí, nedokáže žádným svým vynálezem zbavit lidi hluboké obavy z toho, že se stanou z hlediska výroby přebyteční, a tedy z hlediska spotřeby nezajímaví.
Pikantní na tom všem je, že právě věda a technika jsou od počátku rozvíjeny jako další z receptů, jak redukovat nejistotu moderního člověka. Expertní vědění, jež se vyjadřuje ke všem lidským problémům včetně těch nejintimnějších, přineslo s sebou instituci poradenství. Odborné poradny všeho druhu mají za úkol snižovat nejistotu klientů, kteří se na ně obracejí. Znamená to snad, že odbourání nejistoty z každodenního života je pouze otázkou dostatečného počtu příslušně erudovaných poradců? Zajisté nikoliv. Experti a poradci nesmějí prozradit klientům nikdy celou pravdu, i kdyby ji snad znali. Nikdo by je už potom nepotřeboval. Je v jejich zájmu udržovat laiky vždy v jisté míře nejistoty. Jedině tak mohou s přehledem znalců dávkovat poptávku po svých službách. Věděl to pochopitelně již Baltazar Gracian, jenž ve své radě označené pořadovým číslem 58 doporučoval lidem u dvora: Nikdy se nechlubte vším. Brzy byste ztratili obdivovatele. Vždy je třeba nechat si ještě něco na zítřek.
Nejistota jako styl života
Moderní společnost prodělala během své relativně krátké existence bouřlivý vývoj, v jehož průběhu se k nepoznání změnila. Současná sociologie poskytuje v tomto bodě množství diagnóz. Podle nich moderní společnost zestárla tak, jako dříve společnost tradiční, proměnila se z jednoduché modernity v modernitu reflexivní, je nahrazována společností postmoderní. Někteří badatelé považují za nejcharakterističtější rys současnosti nástup globalizace, jiní hovoří o rozvoji světa pružných sítí, které nahrazují zkostnatělé organizace, další zdůrazňují narůstající potíže sociálního státu. Téměř všichni pak hovoří o nástupu postmoderních postojů a postmoderní mentality, pod kterýmžto označením si pochopitelně každý z nich představuje něco zcela jiného.
Propojíme-li všechny tyto postřehy a všechna tato dílčí stanoviska, s překvapením zjišťujeme, že zvrat, k němuž kdesi v průběhu dějin moderní společnosti došlo, přece jen získává zřetelné obrysy. Moderní společnost se po řadě neúspěšných pokusů zřejmě definitivně zřekla snahy chránit své členy před nejistotou. Právě to je společným jmenovatelem všech rysů současného vývoje, které mohou na prvý pohled vypadat tak různorodě a nespojitě.
Pyramidy formálních organizací, do nichž byl vestavěn klasický projekt moderní společnosti, měly jistě řadu nectností. Formální organizace však zároveň sloužily jako instituce, které limitovaly stupeň nejistoty, zatlačovaly ji a držely v určitých mezích. Účelem organizací je šetřit rozhodování. V jejich hierarchii jsou zabudovány cestičky rozhodování a v jejich předpisech jsou ukryty klíče, podle nichž se rozhoduje. Díky tomu organizace šetří lidské rozhodování podobně jako stroje šetří lidskou práci. Dokonalá organizace by dokázala redukovat nutnost rozhodnutí, jež musejí její členové činit, prakticky na nulu. Bohužel (či spíše bohudík) zcela dokonalé organizace neexistují. Vždy v nich zůstávají funkční místa, v nichž je nutno, aby člověk, jenž danou funkci právě zastává, nějak rozhodl. Těmto místům se v teorii organizací říká zóny nejistoty.
Protože každé rozhodování, jež musí konkrétní člověk učinit, je spojeno s určitou mírou nejistoty, formální organizace spolu se snížením objemu nutných rozhodnutí snižují také onu míru nejistoty. To patří k jejich přínosům. Cenou za tento přínos je odpovídající snížení rozsahu lidské svobody. Ten, kdo nemůže rozhodovat, příliš svobody nemá.
Mezi nevýhody formálních organizací patří nákladnost jejich provozu. Podobně jako stroje šetřící práci, také tyto stroje na rozhodování mívají vysokou spotřebu a koeficient využití vložené energie v nich bývá překvapivě nízký. Právě to byl hlavní důvod, proč se firmy začaly ohlížet po jiném a méně nákladném způsobu svého vlastního uspořádání. Takový způsob našly v pružných a úsporných sítích. Lacinější sítě přinášejí kromě snížení nákladů jako prémii pro své provozovatele více svobody. Cenou za ni je ovšem další výrazný vzrůst nejistoty.
Snížení provozních nákladů firem a institucí je samo o sobě natolik žádaným přínosem, že si to zaslouží přivítat nový vynález s využitím vhodného simulacra. Proto je nejistota, jež ze všech stran zaplňuje vakuum po organizacích, oslavována jako báječná věc a proto je vydávána za přirozený stav lidstva a za velké požehnání pro všechny. Proto se tvrdí, že záruky bezpečí vždy ubírají něco z lidské důstojnosti a vyvolávají trvalou závislost, a proto je destrukce struktur schopných klást meze nejistotě vítána jako triumfální vstup do říše čisté svobody.
Globalizace přidává do roztoku nejistoty nový prvek. Jako svého pohonu využívá prostého faktu, že pohybliví jsou schopni právě z titulu své pohyblivosti a nevázanosti dávkovat nejistotu méně pohyblivým. Mobilita se tak stává novým privilegiem, které - jako každé privilegium - není dostupno ve stejné míře všem. Svoboda pohybu je deklarována jako rovné právo pro všechny a my pravidelně slýcháváme, že všichni jsme si rovni ve své mobilnosti. V praxi však zjišťujeme, že někteří jsou přece jen mobilnější, a tedy rovnější než jiní. Jaksi intuitivně cítíme, že pohyblivost válečného uprchlíka, který bloudí mezi azylovými domy, není úplně totéž, jako mobilita makléře, který si vybírá mezi světovými burzami. Má-li být svoboda pohybu skutečným privilegiem, nesmí vypadat jako privilegium. Nesmí být patrné, že některým přináší právo vyhnout se nepříznivým důsledkům svého vlastního počínání, zatímco pro jiné představuje povinnost co nejrychleji se na tyto důsledky počínání druhých adaptovat. Nejistota, jež se stala heslem dne, vystupuje v mnoha podobách. Někdy ji vzýváme jako konkurenceschopnost, jindy ji chválíme jako flexibilitu, nejčastěji ji však označujeme zdánlivě neutrálním termínem deregulace.
Na příkladu flexibility je nejlépe patrné, že když dva žijí v nejistotě, není to totéž. Pro jednoho může flexibilita znamenat možnost kdykoliv opustit zemi či lokalitu, naskytne-li se mu příležitost získat někde jinde vyšší investiční pobídky, větší celní úlevy a delší daňové prázdniny. V tomto případě flexibilita znamená, že svoboda rozhodování nesmí být ovlivněna ničím jiným než jen úvahou o výši zisku pro příští období. Pro jiného tatáž flexibilita znamená pracovní smlouvu na dobu určitou, snížení sociálního zabezpečení, nutnost podrobovat se stále tvrdším evaluacím výkonu s rizikem okamžitého propuštění. Být flexibilní je pro něj příkazem, jenž musí bezpodmínečně splnit, aby se jiní mohli rozhodovat pouze s přihlédnutím k výši svého zisku. Právě v souvislostí s touto situací je užíván zdánlivě nehodnotící termín deregulace. Deregulace rozhodně neznamená, že přestává jakákoliv regulace a že z našeho života zmizí veškerá pravidla. To by přineslo pouze chaos a rozvrat, o jakém nikdy ani nesnili (a dokonce o něj ani neusilovali) anarchisté. Deregulace znamená, že svou regulační schopnost ztrácejí klasické politické instituce, tedy především stát. Do budoucna nezmizí tlaky, jež budou určovat, jak se máme chovat, v čem máme spatřovat úspěch, co dělat musíme, co konat můžeme a co činit rozhodně nesmíme. Dost možná budou takové tlaky ještě tvrdší a nekompromisnější, než byly dosud. Deregulace však znamená, že zmizí jakákoliv instance, ke které bychom si mohli stěžovat v případě, že nám tyto tlaky nevyhovují, že nám připadají nesmyslné, že máme vůči nim vážné výhrady. Deregulace neznamená zrušení příkazů, ale pouze zrušení jakékoliv zodpovědnosti za tyto příkazy. Kafkův Zámek byl v tomto ohledu stoprocentně deregulován.
Nejistota jako životní způsob a jako styl života se v různých patrech budovy společnosti manifestuje sice poněkud odlišně, stále však zůstává toutéž nejistotou. A není náhodné, že i úspěšní ve světě sítí se svými postoji a svou mentalitou tak podobají podezřelým bezdomovcům. Oba dva typy jsou neustále v pohybu, neustále jsou na odchodu odnikud nikam. Žijí jen krátkodobými projekty, neplánují svou budoucnost. Nejsou vázáni na žádné trvalejší vztahy, nevidí ani důvod takové vztahy udržovat. O to dynamičtěji navazují nové a přechodné kontakty, vždy podle výhodnosti a momentálních okolností. Nevidí svůj život jako kontinuitní směřování, mají jej poskládán z pestré mozaiky nespojitých, často spíše náhodných epizod. Vyskytne-li se jakákoliv potíž, jejich jedinou jistotou je, že se při jejím odstraňování budou moci spoléhat pouze sami na sebe. Jejich největším osobním problémem v prostředí měnlivých vztahů s krátkým poločasem rozpadu je - důvěryhodnost. Jak se k ničemu nezavázat a přitom získat od druhých přesně tolik důvěry, kolik jí potřebují pro svůj nejnovější, epizodický a vždy tak trochu nejistý projekt.
Je modernizace lékem na nejistotu?
Podle obecného mínění mají být problémy vyřešeny další modernizací celé společnosti. Je to v moderní době zcela obvyklé klišé. Je to stejné, jako když se neoliberální teoretici trhu domnívají, že problémy tržního hospodářství pramení z toho, že je v něm zatím ještě málo trhu. Podobně nepřekvapí, že až do samotného pádu reálného socialismu vysvětlovali teoretici socialismu jeho potíže tím, že je v systému zatím ještě málo socialismu. Co tedy znamená přimíchat do moderní společnosti ještě více té pravé modernity. Vyřeší se tím skutečně její potíže?
Modernizace společnosti byla od počátku nesena v rovině teoretické emancipačními myšlenkami třetího stavu, v rovině praktické bouřlivým rozvojem vědy a techniky. V ekonomickém kontextu pak modernizace znamenala možnost zvyšování soukromého zisku na úrovni individuální a růst ekonomiky na úrovni celospolečenské. Všechny tyto procesy byly vítány většinou společnosti jako nezpochybnitelné projevy nezadržitelného pokroku.
Pouze v rovině sociální byl pokrok, jenž přinesla moderní doba, poněkud problematický. Modernizace zde znamenala přechod ze světa velkých domácností a malých lokálních komunit do světa formálně uspořádaných organizací. Tatáž modernizace, která rozložila tradiční domácnostní formu sociálna, vytvořila v organizacích jeho umělou a výkonnější (protože specializovanější a profesionalizovanou) podobu. Vrcholem této přeměny bylo vytvoření architektury sociálního státu.
Tato přeměna sociálna však nebyla přijímána již zdaleka tak jednoznačně pozitivně jako modernizační změny v jiných oblastech. Naopak, vyvolala dvojí ostrou kritiku. Ze strany konzervativců je s nostalgií poukazováno na značnou míru odosobnění a formalizace vztahů vůči sociálně potřebným. Jako kdyby se část pozitivních funkcí sociálna vytratila v důsledku byrokratizace moderních institucí. Nebylo však možno při velkorysé modernizaci ekonomiky, vědy, techniky a částečně i politiky udržet sociální vztahy nadále v jejich archaicky tradiční, předmoderní podobě. Kritika odosobněného světa organizací z pozic konzervativních nabízela v tomto ohledu spíše jen iluzorní řešení.
Jestliže se pomocí formálních organizací podařilo zvládnout první útok modernity na sociálno, vyvolalo to současně tvrdou kritiku z tábora čistého liberalismu. Liberálové neporovnávali výkonnost sociálního zabezpečení, jež poskytovaly formální organizace, se starým a nevýkonným světem domácností. Poměřovali ji mechanismem trhu. Z tohoto pohledu se jim nutně jevila celá konstrukce sociálního státu jako neúčinná, ba až trestuhodně plýtvavá. Vítězství neoliberalismu od poloviny 70. let 20. století umocňuje kritiku sociálního státu a frontálnímu útoku podrobuje dokonce i princip formálních organizací a celé organizované modernity.
Celý spor nezůstal zdaleka jen v rovině ideologie. Z oblasti ekonomiky přicházejí mocné tlaky na rozbití formálních organizací a na jejich nahrazení sítěmi. Přechod k sítím je nesporně nesen klíčovými prioritami modernity. Podílejí se na něm jak nejnovější technologie, především ty informační, tak také princip vyšší efektivity i princip úspěšnosti založené na podaném výkonu. Zároveň však svět sítí dramaticky zpochybňuje sociální uspořádání, které přinesla moderní doba jako určitý kompromis ve snaze pokračovat v udržení sociálna jinými než tradičními prostředky. Vysoká efektivita sítí je založena na externalizaci nákladů spojených s provozem na jednotlivé účastníky. Modernizace bývá vydávána za lék na potíže příliš nejisté společnosti. Co když je ale přímo v podstatě modernizace, že tuto nejistotu zvyšuje? Proč by měl růst obav a nejistot představovat jen dočasné selhání, jakousi napravitelnou chybu modernizace? Co když se jedná naopak o její logické a dlouho připravované vyvrcholení? Již brzy se ukáže, nakolik jsou dnešní instituce, zodpovědné za sociální politiku, sociální ochranu a sociální investice součástí modernizačního procesu, a nakolik to jsou jen chřadnoucí pozůstatky něčeho, co proces modernizace nestačil zatím ještě vyřadit ze hry. Osud nejisté společnosti spočívá právě v odpovědi na tuto vcelku jednoduchou otázku.
Program TINA
Jedním z nejcharakterističtějších rysů současné politiky je, že politické strany zprava i zleva se stále více scházejí uprostřed politického spektra a z obou směrů se přibližují k jakémusi ideálnímu středovému programu. Politici si zpravidla vykládají tento posun jako výraz snahy zaujmout středové voliče, tedy voliče, kteří pocházejí ze středních vrstev. Takové vysvětlení by bylo přesvědčivé před půl stoletím, kdy střední vrstvy ve společnosti výrazně sílily a jejich váha odpovídajícím způsobem rostla. Posledních dvacet let však výzkumy ukazují spíše opačný trend - dochází k početnímu oslabování středních vrstev a především k jejich výrazné diferenciaci. Pomyslný střed společnosti se spíše vyprazdňuje a je obklopen pestrým prstencem segmentů se zájmy nejrůznějšími, často navzájem protikladnými. Je třeba hledat jiný důvod, proč se programy politických stran začaly kdesi uprostřed sbíhat.
Nejblíže k nalezení skutečného důvodu pro postupující programovou konvergenci většiny stran mají ti, kdo hlásají, že k existujícímu uspořádání neexistuje žádná alternativa, tedy ti, kdo se hlásí k principu TINA (There Is No Alternative). Ponechme stranou nechtěný půvab poměrů, kdy je možné zároveň tvrdit, že lidstvo požívá největší svobody všech dob, a zároveň hlásat definitivní konec svobody výběru jakýchkoliv alternativ. Patří k dobrému tónu doby tento rozpor přehlížet.
Neměli bychom však přitom přehlédnout celkovou logiku vývoje. Když moderní politika kdysi začínala, ještě lidem alternativy nabízela. Sršela tehdy nápady a iniciativou, odkrývala nové možnosti a snovala utopicky smělé vize. Postupem času se její invence omezovala a ona voličům slibovala jen o něco více toho, co už měli. Místo jednoho auta v garáži dvě anebo raději hned tři. Kromě letní dovolené také dovolenou zimní. S tím, jak svoboda celé společnosti dále narůstá, politika se stává stále skromnější a nejnověji slibuje, že situace se do budoucna nebude zhoršovat příliš prudce. Právě tento slib je skutečným obsahem módního hesla udržitelného vývoje.
Skutečnost, že se politické strany ze všech směrů sbíhají směrem ke středu, není známkou rostoucího konsenzu v politice a celé společnosti, ale pouze důsledkem skutečnosti, že z politiky odchází moc. Stále větší část moci je z klasické politiky vzdalována v důsledku globalizace a deregulace, je paralyzována novými sociálními a technologickými riziky, odplouvá v sítích. Vlády sice zodpovídají za prosperitu svých občanů a v předvolebních kampaních se všechny politické strany k této zodpovědnosti hlučně hlásí, mechanismy vytváření a udržování prosperity však již opustily hranice jednotlivých zemí a proces deregulace je stále více vzdaluje z dosahu vládních pravomocí. Vlády mohou sice dále slibovat svým občanům blahobyt a zajištěnou existenci, jejich slibům však už málokdo věří. Pravicové a levicové recepty střídavě selhávají, přesně v rytmu vychylování volebního kyvadla. Právě to tlačí politické strany ke středu. Uprostřed však nečeká žádná syntéza zhotovená snad z toho, co bylo na programech pravice a levice nejhodnotnější, nejpřínosnější a nejtrvalejší. Čeká tam pouze otevřené přiznání kapitulace před nejistotami, které přicházejí zvenčí a jež vlády nejsou schopny od svých občanů odvrátit. V nejlepším případě jsou schopny pouze zpětně a neúplně napravovat největší škody, jež na nechráněné populaci napáchají.
Mít moc znamená být schopen dávkovat druhým nejistotu. Kdesi uprostřed politického spektra se časem strany zprava i zleva sejdou na programu, který bude celý vystavěn na zjištění, že tím, kdo bude do budoucna nejistotu regulovat, už není stát se svými politickými mechanismy a nástroji. Základem tohoto programu, jenž by mohl být uveden heslem TINA, bude zjištění, že skutečná moc se odstěhovala z příbytku formální politiky a bytuje už v jiných prostorách. Ve slavnostní preambuli nového středového programu se bude konstatovat, že politika od nynějška nechce a nebude těm pohyblivým do jejich dávkování nejistoty usedlému obyvatelstvu příliš mluvit. Politici se ve svém středovém programu zaváží, že budou ještě mnohem iniciativnější než dosud v lákání investorů do země a že budou ještě vstřícnější vůči jakýmkoliv jejich požadavkům. Zaváží se, že zbytku státní moci využijí k uklidňování nespokojených, takže mezinárodní finanční instituce nebudou muset snižovat rating jejich bank. Zaváží se, že budou sice plynule snižovat sociální výdaje v zemi a v tomto smyslu omezí své občany, nebudou je však ani v nejmenším omezovat v jejich svobodě převzít na svá bedra ještě větší díl externalit hostujících investorů.
V další části programu bude vyřešen problém dělby moci. Přestože program flexibilní adaptace na globalizaci může být jen jeden, a tedy realizovaná politika nebude mít žádnou alternativu, je v zájmu demokracie, aby se u moci střídalo více stran. Věc lze vyřešit odlišnou symbolikou a odlišnou předvolební rétorikou. V rámci téhož programu bude řekněme strana modrých klást důraz na silné individuum, zatímco strana růžových bude hovořit spíše o významu mezilidské solidarity. Je možná i dohoda na jiném zbarvení a jiném důrazu, neboť vzhledem k základním prioritám programu TINA je vše ostatní podružné a stává se věcí čisté konvence. Modří ostatně dobře vědí, jak je každé individuum slabé a bezmocné vzhledem k hrozbám rizikové společnosti. Růžoví si právě tak dobře uvědomují, že v globalizované konkurenci, kde šanci lze získat jen na úkor ještě bezbrannějších a pomalejších, není žádná opravdová solidarita možná.
V závěrečných ustanoveních programu TINA se pak bude pojednávat o poslání samotných politiků. Jejich povolání se stává v podmínkách globalizace tou zdaleka nejabsurdnější ze všech lidských profesí. Trojjediná role moderní politiky se proměňuje ve svou vlastní karikaturu. Povoláním politika je co nejdůstojněji reprezentovat státní moc, která se stává stále bezmocnější. Čím bude zdraví státu chatrnější, o to s větší pompou k němu budou politici přistupovat a tím hlasitěji ho budou vzývat. Dalším jejich úkolem bude držet v šachu stát, který je beztak v matové pozici. Podobni roztržitým elektrikářům, instalují politici ty nejmodernější pojistky ve snaze zabránit nebezpečným zkratům a výbojům na vedení, které se už dávno nepoužívá. A konečně úkolem třetím bude s pomocí této instituce moudře rozdělovat dobro v situaci, kdy stát ani neví, odkud vzít na svůj vlastní provoz. Alespoň jednu jistotu tak máme - politiky čeká po všech stránkách postmoderní živnost.
Případné reakce prosím na https://medved.wbs.cz/Vzkazy.html
nebo na e-mailové adrese medved.9@seznam.cz
Jan Keller: Politika s ručením omezenýmPro svou semestrální práci z předmětu filozofie jsem si vybrala jednu z novějších prací pana profesora Jana Kellera z Ostravské univerzity. Možná by se zdálo, že komentování této knihy je záležitostí spíše politologickou nebo sociologickou, ale kniha se stejně jako filozofie zamýšlí nad životem a jeho smyslem, i když prismatem politologických a sociologických kategorií. Mimoto politika je (i když trochu pokřiveným) zrcadlem společnosti jako celku.Proč jsem si vybrala zrovna práci pana profesora Kellera? Jeho myšlenky jsou mi velmi blízké. Oslovují mne jak jeho ekologické, tak i sociální akcenty. Na jeho postojích mi imponuje i to, že se nebojí prezentovat vyloženě levicové názory ve společnosti, kde se stoupající úrovní vzdělání stoupají preference pro pravicové strany a tím i liberalismus ve všech jeho podobách.V úvodu si autor klade otázku, zdali politika v současné podobě není přežitkem, zdali plní tutéž funkci jako v minulosti. Dochází k závěru, že obsah, metody a dopady politických procesů procházejí v poslední době významnou změnou. Moderní politiku definuje jako proces přerozdělování hodnot, které mohou vznikat jen díky sdružení jednotlivců do společnosti, které by tedy nevznikly, kdyby se každý jednotlivec staral o své potřeby sám a nevytvářel spolu s ostatními společenské struktury. Nastoluje otázku, zdali společnost vůbec stát jako svou organizační formu potřebuje, zdali se pak stát neobrací proti ní a jakým způsobem jej co nejefektivněji využít ku prospěchu společnosti jako celku a jednotlivých jejích členů. Nabízí anarchistickou alternativu, kdy namísto státu funguje jakási samosprávná společnost a staví se proti myšlence chápat stát jako něco samozřejmého a nezrušitelného. Vyslovuje myšlenku, že se v průběhu dějin chápání státu postupně mění v tom smyslu, že stát má fungovat hlavně jako garant bezpečí a prosperity jeho obyvatel. Autor zdůrazňuje, že tato myšlenka prošla určitým vývojem a byla v průběhu dějin hojně využívána pro partikulární zájmy těch, kdo byli právě u moci. Vzniká zde historický paradox, kdy rovnost všech občanů zaručuje skupina privilegovaných. Autor dochází k tomu, že v moderní době ti, kdo v rámci ekonomiky dokáží získat bohatství, získávají také politickou moc nad ostatními a tím i postavení „rovnějšího mezi rovnými“.V mých očích poněkud neorganicky v této souvislosti působí vsuvka, která má patrně vyjadřovat autorův postoj ke komunistickým diktaturám. Zde autor praví, že části populace připadá, že získat majetek poctivým podnikáním je příliš zdlouhavé, což prý vede k násilnému převzetí státní moci. Důsledkem je prý pak to, že držitelé takto získané moci se o majetek pak nedokáží postarat a přichází o něj tedy i společnost jako celek.S tím lze souhlasit s jedinou výhradou: Zaprvé nebývá předmětný majetek ani zdaleka získán pouze „poctivým podnikáním“, jak zdůrazňuje autor, a zadruhé ani podnikání podle zákona se až příliš často neřídí pravidly morálky a etiky. A zde je podle mého názoru hlavní zdroj napětí, vedoucího k snahám o násilné převzetí státní moci těmi „neúspěšnými“. I tvrzení, že tito nabyvatelé se nedokáží o získaný majetek postarat, mi připadá příliš paušální.Autor posléze hájí postoje anarchistů, kteří jsou peskováni za dvojaký postoj, když na jedné straně nedůvěřují těm, kdo dokázali soustředit majetek, a na straně druhé odmítají myšlenku všelidového vlastnictví.V dalších odstavcích jsou formulovány principy moderní demokratické politiky. Demokratičnost lze prý zajistit jen tím, že vládnoucí držitelé moci budou mít z ovládané většiny větší strach než ovládaná většina z nich. Zde bych ráda vyjádřila svůj poněkud odlišný názor.Naprosto se mi příčí myšlenka, že by politika měla být postavena na principu strachu (ať už jednostranného či vzájemného). Politika musí být jednoznačně založena na principu spolupráce, nikoli na soupeření, a automatickým korektivem chování politiků musí být jejich morální a etické zábrany, nikoli strach.Dalším pozoruhodným autorovým postřehem je jeho konstatování, že se národní ekonomika vymaňuje z područí státu, jeho politiky i z horizontu jeho národa. Výsledkem tohoto vymanění je pak přesvědčení, že ekonomika se nejzdravěji bude vyvíjet bez zásahu státu. Zde v naprosté shodě s autorem vyjadřuji své přesvědčení, že tento ve své podstatě ultraliberální postoj je velice škodlivý, protože rozkládá historicky vzniklé předivo sociálních vztahů a staví je na úroveň zákona džungle „žer nebo budeš sežrán“, „znič nebo budeš zničen“, „zabij nebo budeš zabit“. Spíše bych se přikláněla k principu „žij a nech žít“.Velmi pěkně je v knize formulován princip degenerace demokratického politického systému. „Soupeření o politickou moc se proměňuje v samoúčel, což brání tomu, aby politické strany plnily svou původní funkci a domluvily se na opatřeních, která by prospěla skutečně všem“.Zde bych možná trochu jízlivě podotkla, že podle mého názoru se demokratický systém u nás pozvolna proměňuje spíše ve svou vlastní karikaturu.Dále autor zmiňuje pojem „občanská společnost“. Na jiném místě tvrdí, že existuje přesně tolik definic občanské společnosti, kolik lidí se k ní vyjadřuje.Podle mého přesvědčení je občanskou společností každé uspořádání, které vzniká zdola na základě sdružování občanů za účelem kolektivního prosazování oprávněných zájmů, které „velká“ politika neřeší vůbec nebo jen nedostatečně. Velice se mi líbí myšlenka citovaná též v knize (Thomas Paine je v knize nejspíš chybně označen jako Payne), a to, že „stát by neměl mít vůči občanské společnosti žádná práva, pouze povinnosti.Dovolím si malou politickou odbočku. Ze svých nedlouhých zkušeností se sledováním politického dění u nás si odnáším dojem, že slovo „občanský“ či slovní spojení „občanská společnost“ je dlouhodobě zneužíváno pro zcela opačné cíle. Například rétorika a praktická politika Občanské demokratické strany je v příkrém rozporu s občanskými principy, jak je chápu já. Tato strana se zasazuje o politické uspořádání založené výhradně na soupeření politických stran; pro „nevolené“ struktury občanské společnosti není v jejích úvahách místo. A pokud ano, tak jen jako nevítaného a hlavně opovrhovaného protivníka v procesu soupeření o politickou moc. Proto by měla tato strana uvažovat o změně svého lživého názvu. Srovnám-li s touto situací snahy značné části politického spektra o to, aby se Komunistická strana Čech a Moravy vzdala označení „komunistická“, docházím k názoru, že KSČM by si svůj název měla ponechat, protože přesně odpovídá její rétorice a vystihuje její zaměření i obsah její politiky. Naopak ODS by se podle mého měla vzdát označení „občanská“, protože toto slovo je v příkrém rozporu s tím, co tato strana hlásá a činí.V závěru tohoto zajímavého odstavce nastoluje autor otázku „Nakolik mohou soukromí občané korigovat chod věcí veřejných?“Tuto otázku vnímám jako dva autonomní problémy: 1) Nakolik je to žádoucí? a 2) Nakolik je to možné?Následují velmi zajímavé úvahy o postojích levice a pravice v procesu (pře)rozdělování bohatství vytvořeného společností jako celkem. Profesor Keller vidí roli státu jako arbitra, který svým rozhodováním a působením kompenzuje znevýhodnění určitých skupin obyvatelstva v důsledku nespravedlivě nastavených tržních pravidel hospodářské činnosti. Stát by tedy měl dostat pod kontrolu zvětšující se rozdíly mezi bohatými a chudými občany.S touto vizí se naprosto ztotožňuji, neboť jsem toho názoru, že existující rozdíly v životní úrovni jednotlivých skupin obyvatelstva či jednotlivcůnejsou v drtivé většině případů zasloužené či jinak opodstatněné.Druhá kapitola knihy pojednává o rozporech mezi skutečnými a předstíranými vlastnostmi politiků. V několika odstavcích se autor dostává k problému vzniku a bujení nacionalismu. Dochází k závěru, že moderní společnost v důsledku emancipace ekonomické činnosti z područí politiky produkuje poměrně mohutnou sociální skupinu pro společnost „nepotřebných“ jedinců, kteří pak hledají náhradní či náhražkový životní program a často ho nacházejí právě v nacionalismu. Vznik a rozvoj nacionalismu pak profesor Keller chápe jako nevítanou daň za hospodářský růst. Nacionalismus je v textu označen jako jedna z mnoha fikcí, které jsou udržovány při životě hlavně kvůli tomu, aby „svým tvůrcům a provozovatelům zvyšovaly tržby.“ Nacionalismus je prý též podporován ztrátou vazeb na konkrétní lokalitu a jejím nahrazením loajalitou k vyššímu celku – státu. Zde mne zaujala myšlenka, že tzv. „průmyslová revoluce“ je procesem, který (nejen) v ekonomické rovině vytlačuje veškeré formy nepeněžního hospodaření a nahrazuje je ekonomickými vztahy založenými výhradně na peněžní formě styku. Tento proces oslabuje lokální vazby a vrhá vykořeněné lidi do náruče nacionalismu. Nacionalismus vyvolává iluzi „bezplatné přátelské či sousedské výpomoci (v rámci národní komunity) ve světě ovládaném kalkulem peněžní ekonomiky“. K posilování národního uvědomění v dějinách vždy sloužily všemožné ceremonie. Národní city byly využívány pro mocenské zájmy vládnoucí skupiny. Velmi zajímavý je pokus zachytit podstatu nacionalismu jako náhražku pocitu privilegovanosti v podmínkách deklarované rovnosti všech občanů.Ráda bych se teď ještě vrátila k pojmu „pro společnost nepotřebný jedinec“. Toto slovní spojení ve mně vyvolává děsivé pocity. Podle mého přesvědčení by se lidské bytosti vůbec podle tohoto kritéria neměly posuzovat. Existenci jakéhokoli jedince je potřeba vzít jako fakt a vycházet z toho, že společenské struktury byly vytvořeny i pro něho a mají tedy fungovat i v jeho zájmu. Vyčleňovat kohokoli z výhod sdružování jednotlivců do společnosti vede k totální destrukci sociálních vazeb. Třídit lidi podle jejich ekonomické výkonnosti vede ke krajně pokřivenému vidění světa a v konečném důsledku k degradaci lidské bytosti na pouhý zdroj pracovního výkonu, ne-li rovnou na zdroj (často dokonce soukromého) zisku.V třetí kapitole se autor pouští do úvah o vztahu politiky a vědy. Dokud bylo v silách jednotlivce obsáhnout podstatnou část vědění lidstva, rekrutovaly se vládnoucí kruhy ve vznikající demokracii často právě z okruhu vzdělanců. S rostoucím objemem vědění přestává být reálné, aby se jednotlivec - tedy i politik - mohl na odborné výši vyjadřovat k více vědním oblastem. Zrovna tak není možné, aby se k vysoce specializovaným otázkám vyjadřovalo obyvatelstvo a politici se pak takto vyjádřeným názorem řídili. Vzniká tedy i v politice „kasta“ poradců - expertů. V důsledku těchto procesů se (vedle ekonomiky) i věda vymyká zpod kontroly politiky. Velmi nenápadně se vytrácí zastřešující role náboženství a morálky. Věda - stejně jako politické a ekonomické procesy - se obejde bez morálky a etiky, neboť morálka se stává jen jednou z nesčetných lidských aktivit a přestává být tudíž hodnotou nadřazenou. Věda se (stejně jako politika i ekonomika) velmi ochotně oprostí od morálních a etických zábran, protože ty jí jen brání v rozletu. Navíc se i politika stává z hlediska vědy nekompetentní. Tento stav je paradoxně velmi dobře udržitelný, protože vědci potřebují politiky na to, aby nesli (politickou) odpovědnost za to, čemu vůbec nerozumí, a politici potřebují vědce, aby jim poskytli alibi pro jejich nekompetentní rozhodnutí. Kromě toho se politici vždy mohou schovat za (rovněž nekompetentní) veřejné mínění, vyjádřené například plebiscitem.Rozvoj vědy dopadá na život jednotlivce mimo jiné také tím, že občan (neschopný pojmout to obrovské penzum vědění nashromážděného generacemi) je značně znejistěn a v rostoucí míře si nechává radit i v situacích, které dříve se samozřejmostí zvládal. Nechá si radit při stravování, v oblékání, v sexu, investování, hledání práce apod. I v domácnostech roste počet zařízení, které člověk nedokáže ovládat bez speciálního poradenství či školení, tím méně si je například sám opravit, porouchají-li se. Člověk je i ve svém každodenním životě čím dál více odkázán na asistenci odborníků. Autor vtipně srovnává tuto rostoucí nekompetentnost jednotlivého občana ve věcech každodenního života s nutností rozhodovat se kompetentně v nepoměrně složitější problematice pověření těch správných politiků řízením osudů jeho země.Zde bych s dovolením opět připojila svůj názor na tento jev: Člověk alespoň zčásti může vzdorovat přetechnizovanému světu (a tím i potřebě nechat si neustále v něčem radit), bude-li pro svou potřebu užívat jen věci, které skutečně potřebuje k důstojnému životu (čili se nebude obklopovat věcmi nadbytečnými), bude užívat přednostně jednodušší věci (které dokáže bez komplikovaných školení sám ovládat a v případě poruchy třeba i sám opravit). Důležité je, aby člověk nepodléhal hloupým módám (a nevyhazoval funkční a často i krásné věci jen proto, že se změnila jakási móda). Vzývání složité techniky a módních trendů totiž vede k neskutečnému plýtvání jak surovinovými zdroji, tak i lidskou prací a ve svém důsledku zatěžuje životní prostředí i neúměrnými kvanty odpadu.Co se týče uspořádání vlastního života, ani tam není důvod k nadměrnému využívání jakýchkoli poradenských služeb. Hlavním důvodem nutnosti jejich využívání je (záměrně?) nepřehledná džungle právních norem, daňových předpisů apod. Ke komplikovanosti a nepřehlednosti právních norem přispívá nejen větší komplikovanost současných mezilidských vztahů, nýbrž hlavně mizející vzájemná důvěra lidí a jiných subjektů. Na co dříve stačilo podání ruky, na to je dnes zapotřebí podrobné obchodní smlouvy o několika desítkách stran. Osobně se mi zdá, že komplikovanost právního prostředí i techniky, která nás obklopuje, je skutečně záměrem těch, komu následné, téměř vynucené plýtvání přináší zisky. A proti takovéto manipulaci je třeba se účinně bránit tím, že člověk na tuto šílenou hru prostě nepřistoupí.Dále bych se ráda stručně vyjádřila k „nekompetentnosti“ laického obyvatelstva v politickém rozhodování. K tomu, abych v případném referendu vyjádřila nesouhlas například se stavbou jaderné elektrárny (ať už v blízkosti svého bydliště nebo jinde), nemusím být nutně jaderný fyzik. Naopak – pokud by o stavbách takovýchto zařízení rozhodovali jen odborníci, bylo by jejich rozhodnutí nejspíš nekompetentní ze všech ostatních hledisek kromě toho jejich úzce odborného. K tomu, abych odsuzovala vraždění nechtěných nenarozených dětí, nazývané eufemisticky „přerušením těhotenství“, opravdu nepotřebuji být lékařem-porodníkem či gynekologem, opět spíše právě naopak.Knížka pokračuje zdrcující kritikou krátkozrakého technokratického přístupu ke spravování věcí veřejných. Charakteristickým znakem technokratického uvažování je nutkavá potřeba technokratů veškeré skutečnosti a vztahy kvantifikovat. Při práci s čísly lze daleko pohodlněji zastírat negativní dopady jejich rozhodování.Velmi výmluvná je snaha technokratů argumentovat neustále čísly o hrubém domácím produktu a jeho růstu. Za prvé tato čísla zahrnují i kvantitativní jevy, které mají neutrální nebo dokonce záporný vliv na kvalitu života obyvatelstva, za druhé i skutečný přírůstek bohatství bývá natolik nerovnoměrně rozložen, že i při zřetelném růstu tohoto ukazatele může podstatná část, ne-li většina obyvatelstva chudnout. Stačí když malý počet bohatých extrémně zbohatne a velký počet chudých zchudne o „částku“, která v součtu nedosáhne velikosti přírůstku bohatství bohatých. Podobného jevu jsme svědky v globálním měřítku. Světová ekonomika roste v posledních desetiletích tempy 2 až 4 procenta ročně, rostoucí bohatství se však koncentruje v rukou čím dál užší skupiny států, korporací a jednotlivců a na druhé přibývá extrémně chudých zemí, nemluvě o extrémně chudých jednotlivcích, kterých v celosvětovém měřítku přibývá po stamiliónech ročně.Na příkladu výroby a provozu automobilů autor dokládá ošidnost takovýchto měření. Hlavním zkreslujícím faktorem je, že se do propočtů HDP nezapočítávají tzv. „externality“, tj. převážně negativní dopady například na životní prostředí, ale třeba i na zdraví a bezpečnost lidí. Do ceny automobilu není započten například fakt, že v důsledku automobilové dopravy zbytečně hyne například na českých silnicích až 1400 občanů ročně a že miliónům dalších lidí automobily otravují vzduch k dýchání, což má prokazatelné dopady na jejich zdraví a následně kvalitu a délku života. Tyto negativní stránky automobilismu naopak paradoxně mohou pomoci zvednout číslo o HDP, protože se díky vyšší nemocnosti obyvatel například zvednou obraty a zisky farmaceutických firem.Přímo nadšena jsem byla myšlenkou, vyjádřenou ve čtvrté kapitole knihy, a to, že „stát a politika se stále méně zajímá o věci, které jsou skutečně podstatné, a stále méně dokáže ochránit své občany před tím, co jim skutečně hrozí.“ Zde jsem při četbě tohoto díla měla příležitost se důkladně zamyslet nad rolí státu ve svém životě a v životě své rodiny, k čemu nám stát vlastně je. Dospěla jsem k názoru, že jakákoli organizace společnosti, tj. i státní uspořádání, je tu proto, aby na něj jeho příslušníci delegovali ty úkoly, které nemohou zvládnout jako jednotlivci, neboť možnosti organizované společnosti, tj. v našem případě státu, jsou podstatně širší než prostý součet možností všech jednotlivců v ní sdružených. Osobně od svého státu očekávám, že mi vytvoří bezpečné prostředí pro plnohodnotný život. To znamená, že například nedopustí devastaci životního prostředí (nejen) v mém okolí, že se postará o mé fyzické bezpečí (obecná i hospodářská kriminalita se nachází na neúnosné úrovni), ale asi i to, že mne ochrání proti vnějším rizikům (hrozby ze strany jiných států a třeba i terorismu). Mám ale dojem, že nám vládnou lidé, kteří ekologická rizika řeší - pokud vůbec, tak jen v horizontu jednoho dvou desetiletí, což mi připadá málo. Proti obecné kriminalitě nechrání téměř vůbec. Řeší vždy jen její následky, a to ještě velmi neuspokojivě. O prevenci obecné kriminality ze strany státu nemůže být řeč. Na hospodářské kriminalitě se dokonce představitelé státu sami osobně podílejí. Sem počítám i ostudné korupční chování nezanedbatelné části politiků. Co se týče vnějších rizik, mám dojem, že se tu utrácí příliš mnoho prostředků na ochranu proti rizikům známým spíše z minulosti, která ale v současné době v Evropě vlastně nehrozí. Naopak na prevenci proti rizikům, která jsou v budoucnosti pravděpodobnější, nezbývá energie a prostředky.Na konec této vsuvky jsem si nechala jednu funkci státu, kterou od něj očekávám, a to, že mne ochrání před dravými a bezohlednými jednotlivci a korporacemi, které se v honbě za svým ziskem neohlížejí na sociální dopady. Pokud nechci být jako oni a přistoupit na jejich krutá pravidla hry, která se snaží vnutit i ostatním, hrozí mi, že se stanu na nich závislou, že mne donutí pro ně pracovat a přinášet jim zisky, za což mi poskytnou prostředky na minimální obživu, a to ještě s rizikem, že se mne mohou kdykoli zbavit. A nebo mne zatlačí do pozice, kdy se tím, že nechci být jako oni, vyřadím z ekonomického procesu a stanu se závislou na sociální pomoci ze strany státu. Proto si myslím, že stát by si měl pohlídat, aby „tvůrci zisku“ tak nečinili na úkor společnosti a jejích členů. Stát by měl vytvořit takové právní prostředí (nejen v ekonomice), aby pravidla hry byla jasná, jednoznačná, spravedlivá a hlavně kontrolovatelná a vymahatelná. Pokud tak nečiní, neplní jednu ze svých nejdůležitějších funkcí. Vždyť k čemu je nám přesně změřený růst hrubého domácího produktu, když si ho mezi sebe rozdělí malá skupina těch nejbohatších a když penězi neměřitelné náklady na tento růst, například ve formě poškozeného životního prostředí, si mezi sebe rozdělí převážně právě ti, kteří z tohoto růstu nemají žádný prospěch?Autor knihy poukazuje na zvrácenost logiky fungování společnosti postavené na bezduché spotřebě. Dokládá to například na rozvoji automobilismu ve Spojených státech. Srovnává zde negativní dopady tohoto jevu (počty mrtvých Američanů na silnicích) s dopady jejich nejhoršího válečného konfliktu druhé poloviny dvacátého století (počty padlých Američanů ve Vietnamské válce). Dále uvádí další rizika, proti kterým stát své občany nedostatečně chrání. Tato rizika lze označit za méně nápadná, plíživá. Člověk si je obtížněji uvědomuje. Nejde jen o problematiku ozonové díry, vedoucí k vyššímu výskytu zhoubných onemocnění, ale i o působení chemických látek, které jsou součástí moderních výrobků. Největší nebezpečí spatřuje autor v tom, že na jejich zjištění je třeba vědeckých metod, člověk sám tato rizika zjistit ani změřit nemůže, tudíž se před nimi nedokáže sám účinně chránit.Autor kritizuje „jistou moderní politickou ideologii“, která hlásá, že člověk by se o sebe měl postarat sám. Nepochopila jsem, proč ji rovnou neoznačuje jako „liberalismus“ nebo třeba jako „krajně nebezpečnou ultraliberální ideologii“. Asi si přeje, aby čtenář k tomuto poznání dospěl sám, což se mu v mém případě určitě podařilo. Poukazuje se zde na to, že jednotlivec skutečně nedisponuje a ani nemůže disponovat prostředky na to, aby se sám ochránil proti výše uvedeným rizikům, a pozastavuje se nad tím, že politici často činí pravý opak toho, co by činit měli (tedy včas a účinně před těmito riziky varovat) a tato rizika spíše bagatelizují.Zaujal mne autorův postřeh, že ekonomické subjekty, které ve velkém tato rizika produkují, samy ještě profitují ze strachu lidí z nich. Je to stejné, jako kdyby například Spolana Neratovice začala vypouštět do ovzduší ještě více jedů než dosud a ještě na tom vydělávala tím, že bude lidem v okolí prodávat plynové masky.Úplnou hrůzu ve mně naopak vzbudila myšlenka, které se zdráhám uvěřit, a to, že státem garantované a kontrolované limity škodlivých látek ve výrobcích jsou zneužívány k tomu, aby se firmy zbavovaly toxického odpadu jeho přimícháváním do svých výrobků až k hranici státem stanoveného limitu.Trochu mi to připomíná reakci na právní normy obecně. Zvláště v byznysu je úspěšný jen ten, kdo se pohybuje na hranici zákonnosti, tj. daleko za hranicí morálky a etiky. Čím podrobnější zákonná norma, tím těsněji se lze přiblížit k této hranici.V páté kapitole knihy se autor věnuje problematice globalizace. Jedná se o proces, který vyhovuje liberálně smýšlejícím ideologům. Že globalizace a absolutně liberalizované ekonomické vztahy zajistí blahobyt v celoplanetárním měřítku, je velmi nebezpečnou utopickou fikcí. Jednou z nejnebezpečnějších myšlenek je tvrzení, že na ekologii a sociální jistoty si musíme nejprve vydělat. Jedním z dopadů globalizace je růst moci nadnárodních korporací, které se vymaní zpod kontroly států a v procesu maximalizace svého zisku se již nenechají brzdit "zbytečnými" sociálními či ekologickými ohledy.Podstatou globalizace je mobilita investic a celých firem na jedné straně a vázanost velké části pracovní síly, sídelních komunit, přírody a krajiny na konkrétní místo na straně druhé. Tím získávají nadnárodní korporace nezaslouženou výhodu a potenciál k vydírání jak pracovní síly, tak i místních politických struktur, což vede k beztrestnému ničení místní přírody a krajiny, jímž se platí za stejně většinou jen dočasnou přítomnost kapitálu v tomto místě. V lepším případě nechá negativní důsledky své dočasné přítomnosti řešit místní politiky, v horším případě bývá devastace nevratná a neřeší se pak vůbec. Jedním z podstatných nebezpečí vyplývajících z této situace je, že se oslabuje role politiků v místě a že demokratické instituce přicházejí o důvěru obyvatelstva. Demokracie pak zůstává pouhou fasádou. Jinými slovy: Globalizující se společnost přestává být společností demokratickou. O místních poměrech již nerozhodují demokraticky zvolení politici, nýbrž úzce sobecké zájmy nadnárodních korporací.Nejsem si zcela jista, zdali jsem správně porozuměla dalším autorovým vývodům, ale mám za to, že zde vyjadřuje naději, že starost o správu veřejných záležitostí převezme rodící se občanská společnost. V procesu globalizace klesá schopnost státu kontrolovat ekonomické procesy a skrze ně ovlivňovat sociální vývoj. Autor si klade otázku, zdali občanská společnost bude s to tuto roli převzít.Na dvou zajímavých číslech dokládá profesor Keller, jak mocné jsou nadnárodní korporace, na druhou stranu ale také to, že proces globalizace nevede k rovnoměrnému rozdělení bohatství: Deset největších nadnárodních korporací má obchodní obrat odpovídající hrubému domácímu produktu stovky (tedy více než poloviny) těch chudších zemí světa a 358 nejbohatších lidí planety má dnes tolik bohatství jako chudší polovina lidstva.Globalizace podle autora knihy povede k absolutnímu kulturnímu vykořenění člověka, ke ztrátě lokálních vazeb. Autor pokazuje na obsahovou vyprázdněnost politiky, což se projevuje podbízivým chováním politiků vůči občanům například ve volebních kampaních, kde k upoutání pozornosti používají prostředků známých spíše z lehčích žánrů estrádního typu.V knize se dále poukazuje na návaznost jednotlivých ideologických směrů: Tak jako liberalismus odhalil slabiny a hranice konzervativních postojů, socialismus činí totéž ve vztahu k postojům liberálním.Určitá povrchnost a obsahová vyprázdněnost není v naší době pouze doménou politiky, nýbrž také většinové kultury. I tato oblast se dostala pod vliv kultu pohyblivosti. Autor nazývá tento trend „televizní a automobilovou kulturou.“ Tak jako auto umožňuje jeho uživateli těkat z místa na místo a hromadit plytké zážitky, stejné možnosti mu zprostředkovává televize. V obou případech je člověku zprostředkovávána zábava – v případě automobilu jede člověk za zážitkem, v případě televize přijde zážitek za divákem. Chce-li se jednotlivec proti tomuto způsobu života ohradit, je mu namítáno, může televizi kdykoli vypnout nebo přepnout na jiný kanál. Na to má autor trefnou reakci, že podstatou lidské svobody přece není a nemůže být kličkování před přihlouplou reklamou a perverzním násilím.Jan Keller mi mluví z duše, když demaskuje bezobsažnost a povrchnost postmoderního života. Nejdůležitější pro politika je jeho image, není-li co sdělit, je třeba zaujmout formou „sdělení“, není důležité být pravdomluvný, nýbrž věrohodný. Kdo má sympatie a preference, nemusí se už namáhat s hledáním pravdy. Volič na tuto strategii přistoupil a výsledkem jsou nejrůznější „neoideologie“ jako neoliberalismus, neokonzervatismus, ale také neosocialismus, což pro autora ale symbolizuje ztrátu původního jádra těchto ideologií.V dalších úvahách se autor věnuje analýze síťového charakteru ekonomických vztahů. Nejvíce mne zde zaujalo konstatování, že to byli právě liberálové, kteří původně kritizovali velké formální organizace a pohlíželi na ně jako na model „málo účinný, příliš zdlouhavý, těžkopádný a hlavně neskutečně plýtvavý. Moderní firma byla přeměněna na malé a pohyblivé centrum obklopené hustou sítí dodavatelů a subdodavatelů, poskytovatelů nejrůznějších služeb a s personálem najímaným zpravidla na krátkou dobu a na dílčí úkoly. Celá firma jako by se rozpouštěla v kontraktech na jedno použití.“ To ovšem má dopady na povahu pracovní síly. Pracovníci se nemohou zaměřit na kariéru ve vlastním oboru, nýbrž musejí být natolik flexibilní, aby se dokázali pružně přizpůsobit okamžitým potřebám zaměstnavatele. Takovéto uspořádání však postrádá sociální rozměr. Od pravidel zakotvených v zákoníku práce se postupně přechází na pravidla obsažená v obchodním zákoníku. Tradiční podnik představoval kompromis mezi hodnotami čistého zisku a hodnotami sociální zodpovědnosti. Dnes již v podstatě není možné přimět firmy, aby se chovaly sociálně ohleduplně. Síťová povaha ekonomických vztahů má dopady i na ochotu k mezilidské solidaritě. Nejen podniky a organizace, ale už i jednotlivci jsou dnes nuceni odhodit své případné sociální cítění, chtějí-li se v tomto neskutečně asociálním prostředí uplatnit. Takto pokřivený systém pak plodí pokřivené charaktery, což se projevuje mimo jiné i v oportunistickém chování občana jako voliče. U volební urny mu již nejde o principy, nýbrž o to, co pro něho osobně bude nejvýhodnější, i kdyby to pro jiné, třeba i většinové sociální skupiny znamenalo absolutní zmar.Poslední kapitola knihy shrnuje reálné a potenciální dopady vznikající sociální nejistoty. Pro absenci jiných hodnot se společnost utíká k bezduchému konzumu.Pokud bych do několika vět měla shrnout pocity, které ve mně kniha zanechala, pak na prvním místě musím konstatovat, že i sama, nezávisle na této knize, jsem o těchto a podobných problémech přemýšlela. Tudíž mi kniha dala možný návod, jak si své myšlenky utřídit. Velmi přínosná pro mne byla i z hlediska formulačního. Některých problémů, které jsou v knize probírány, jsem si sice byla v nějaké podobě vědoma (tak nějak jsem jejich existenci cítila), ale určitě bych je nikdy nedokázala tak výstižně vyjádřit. Jan Keller mi tyto problémy svou knihou ale pomohl nejen formulovat, nýbrž je i zasadit do širšího, možná právě filozofického kontextu, za což jsem mu velice vděčná. Pokud bych se směla ke knize vyjádřit i kriticky, pak jedině v tom smyslu, že kniha na mne přes občasné humorné ladění působí velmi pesimisticky a jen velmi zřídka a spíše jen náznakově nabízí cestu, jak z té „mizérie“ ven. Přesto mne toto dílo určitě bude inspirovat k ještě bedlivějšímu pozorování mého okolí a k četbě dalších Kellerových textů. Doposud jsem se s jeho myšlenkami setkávala bohužel spíše útržkovitě, například na stránkách Práva. Doufám, že se mi díky Janu Kellerovi podaří nejen si doplnit svůj rozhled, utřídit si myšlenky a názorově se ukotvit, nýbrž bych také ráda dokázala tyto postoje postupně aplikovat v praxi, ve svém životě.Případné reakce prosím na http://www.medved.wbs.cz/Vzkazy.htmlnebo na e-mailové adrese medved.9@seznam.cz
Vratimovský seminář
Jan KELLER: Tunel na konci světla
Musím se přiznat, že název mého příspěvku není původní, já jsem ho vytuneloval. Nejdříve ho použil v polovině 90. let německý sociolog Claus Offe. Rád bych se zamyslel nad situací, ve které jsme se ocitli, a to ze širšího hlediska a z hlediska vývoje posledních 20 let.
Česká republika nemá svou vlastní politiku. Pouze plně respektuje diktát neoliberalismu. Co je podstatou neoliberálního modelu? Stručně řečeno, je to jakási »mafianizace ekonomiky«. Nebudu tady mluvit o státních zakázkách a o míře korupce v ČR, ale o tom, že celá neoliberální ekonomika (bez ohledu na míru konkrétní korupce) funguje na principech klasické mafie.
Jak funguje mafie? Je to v první řadě podnik na poskytování ochrany. Mafiáni poskytují za úplatu ochranu
v situaci, kdy existuje určité riziko, ale zároveň chybí důvěra v to, že toto riziko může být zvládnuto pomocí
služeb státu a veřejného sektoru. Aby měla mafie dostatek zakázek, sama nejistotu pečlivě vytváří a
udržuje ji přesně na té úrovni, kterou potřebuje pro svůj byznys.
Soudobá neoliberální ekonomika se chová velice podobně. Nejistotu udržuje dvojím způsobem. Jednak v oblasti trhu práce – prostřednictvím neplnohodnotných pracovních smluv, skrze erozi práv zaměstnanců. Jednak v oblasti sociálního zabezpečení, osekáváním sociálního státu a redukcí sociálních práv občanů.
Tato opatření vytvářejí vhodný prostor pro šíření nejistoty a pro následné vydírání celých velkých skupin
obyvatelstva.Postupuje se naprosto systematicky. Nejprve je vyvolán strach z budoucnosti, zároveň se
vzbudí sen o zajištěném zítřku a nabídne se ochrana v podobě soukromého fondu. Nejprve jsou rizika
přeháněna, nakonec jsou bagatelizována a mezitím trh se soukromým pojištěním shrábne svoji odměnu.
Mafie nešíří nejistotu nijak samoúčelně. Dokáže na jejím pečlivém dávkování pohádkově vydělávat.
Platícím klientům umožňuje výrazně redukovat míru nejistoty, ve které žijí. Stačí, když klienti přistoupí na
její pravidla. Ani současný systém neoliberální ekonomiky nestupňuje nejistotu kvůli ní samotné.
Solventním klientům nabízí pojištění v soukromých fondech. Klienty méně solventní chce přimět (ministr
Drábek se o to snažil přesně před rokem), aby se v nich pojistili přímo ze zákona. Nejvyšší úsilí v tomto
směru je vyvíjeno v oblasti zabezpečení na stáří a ve zdravotnictví, protože zde protéká zdaleka nejvíce
peněz. To je jeden strukturní rys naší ekonomiky.
Ten druhý spočívá v tom, že zhruba od přelomu 70. a 80. let 20. století se v řadě zemí prosazuje snaha
zprivatizovat celé části veřejného sektoru a pojistné systémy sociálního státu. Z historického pohledu se
jedná o velice paradoxní proces. Právě ty instituce, které po zhruba 100 let kompenzovaly (vyrovnávaly)
zaměstnancům jejich podřízenou pozici, se mají proměnit v nový zdroj zisku pro majitele velkého finančního
kapitálu. Pojistky na ochranu pracovní síly, které se budovaly po celé generace, se mají změnit v nástroje,
jež umožní podnikatelům s penězi mít peněz stále více.
Co znamená privatizace pojistných systémů pro zaměstnance?
Oni by měli platit jedné skupině podnikatelů (těm, kteří obchodují se zdravím, s půjčkami na vzdělání, se
zajištěním ve stáří), aby si mohli zachovat svoji pracovní sílu na takové úrovni, že to bude přinášet
maximální zisk jiným skupinám podnikatelů (majitelům firem), kteří pracují ještě v klasickém průmyslu
nebo poskytování služeb.
Vzniká tak jakási »dělba investiční práce« mezi těmi, kdo dále financují průmyslovou výrobu, a těmi, kdo
své finanční prostředky směrují do oblasti soukromých pojišťovacích fondů, kde pojišťují mimopracovní
aspekty existence člověka.
Domnívám se, že tato dělba práce vytváří ostrý rozpor ve fungování celého dnešního kapitalistického
systému. Ti, kdož investují do klasické výroby, potřebují, aby mzdy byly nízké (kvůli konkurenceschopnosti
firem). Naopak ti, kdož investují do soukromých pojišťovacích fondů, které zpoplatňují nejrůznější
mimopracovní aktivity (vzdělání, zdraví, stáří aj.), potřebují mít pokud možno solventní klienty.
Tento rozpor se dá velice obtížně řešit i v zemích, jejichž bohatství nebylo vytunelováno a jejichž střední
vrstvy zatím ještě nebyly příliš ožebračeny. V našich podmínkách jde o rozpor ještě mnohem více
vyostřený a my se stáváme v jistém smyslu laboratoří budoucnosti Evropy. Žijeme totiž v zemi, která
právě vstupuje do třetí fáze tunelování. Po tunelování minulosti zažíváme tunelování přítomnosti a už se
začíná razit velký tunel do budoucna.
Tunelování minulosti
Tunelování minulosti proběhlo v souvislosti s privatizací státního majetku v 90. letech. Tato privatizace vedla
ke dvěma velkým paradoxům.
Za prvé se ukázalo, že údajně zoufale nevýkonné a zanedbané hospodářství dokázalo poskytnout dostatek
zdrojů k prudkému zbohatnutí celé jedné sociální vrstvy v republice a k přenosu dalšího obrovského
bohatství do ciziny.
Druhým paradoxem privatizace 90. let bylo, že i když se stát zbavil mnohasetmiliardového majetku, nijak
tím nezbohatl. Naopak, vydal se na cestu rostoucího zadlužování. Transformační náklady privatizace jsou
odhadovány na 500 či 600 miliard korun a staly se základem rodícího se státního dluhu.
Veřejnost tehdy byla v klidu a sledovala tyto procesy víceméně apaticky. Mimo jiné proto, že přetrvávaly
iluze, že se jedná o přechodné transformační potíže, které nás podle slov Václava Klause z poloviny 90. let
již brzy přivedou z operačního sálu do fitcentra a my začneme rychle dohánět Evropu.
Dnes jsme tedy v tom fitcentru, kde to vypadá jak na operačním sále. Výsledkem této první fáze tunelování
bylo, že vznikla vrstva vlastníků firem, jejichž nově nabytý majetek se promítl do dluhů státu. Kromě toho
se ve firmách, které státu zůstaly, utvořila úzká vrstva pohádkově placených manažerů a členů dozorčích
rad. A tady se přechází k dalšímu období.
Tunelování přítomnosti
Období od konce 20. století až do voleb v r. 2006 se dá považovat za jakousi přípravu k tunelování
přítomnosti. Ekonomika začala růst, ale většina lidí to ve své peněžence příliš nepoznala. Růst ekonomiky
nevedl ani ke snižování státního dluhu.
Naopak, jak známo, tehdy se začali vyhrabávat ze skříně kostlivci, kteří tam byli pečlivě naskládáni ještě z
dob Klausovy transformace. Objevily se první návrhy na tzv. modernizaci sociálního státu (krátce po r.
2000). Většinou nebyly ničím jiným než snahou seškrtat údajně příliš rozbujelý systém sociálních dávek a
přenést financování toho, co ještě zbylo, na bedra zaměstnanců.
Pod povrchem návrhů na reformy, které se tehdejší sociálnědemokratické vlády neodvážily provést, protože
tušily jejich sociální brutalitu, a pod povrchem opoziční smlouvy se někdy v té době dotvořily mafiánské
kliky, které se stále větší drzostí začaly pouštět státu žilou.
Protože ekonomice se tehdy dařilo poměrně rychle růst, v černých dírách korupce mizely každoročně
úctyhodné sumy peněz, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Státní dluh mezitím pomalu, ale soustavně
narůstal. Byla to doba jakéhosi klidu před bouří.
Díky slušnému tempu růstu nedocházelo ještě k poklesu příjmů zaměstnanců, nebyl ještě omezován veřejný
sektor a nesáhlo se k redukci práv lidí sociálně potřebných. Byl to stejný typ klidu jako ve Spojených
státech, kde se tehdy ještě pevně věřilo tomu, že spekulační bubliny mohou růst do nekonečna a trvale
přinášet prospěch všem zúčastněným.
Vše se rázem změnilo po volbách r. 2006. Pravice mohla konečně předvést, co si v klidu připravila během
doby, kdy byla v opozici. Transformační polštáře už byly vyčerpány a kromě několika posledních tučných
soust už nebylo prakticky co privatizovat. Korupce ovšem vyžadovala svůj každoroční přísun peněz. Růst
ekonomiky se přitom výrazně zpomalil a vypuknutí světové hospodářské krize mu zasadilo další ránu.
I přes tyto varovné momenty Topolánkova vláda s Miroslavem Kalouskem coby už tehdy nejlepším
ministrem financí podřízla příjmy státního rozpočtu rovnou daní a opakovaným snižováním pojistného.
Tunelování přítomnosti se projevilo tím, že firmy a top manažeři byli zbavováni daňové zátěže, která se
postupně přesouvá na ty samé zaměstnance, kteří už hradí dluhy vzniklé v první fázi privatizace.
Bohatí byli zproštěni nemalé části svých daňových povinností a posledními transformačními polštáři se
stávají peníze, které měly směřovat na financování školství, zdravotnictví, kultury, ale také peníze, určené na
sociální účely včetně podpory lidí zdravotně handicapovaných. Bez podvázání těchto oblastí už není možno
při poklesu ekonomiky nakrmit hydru těch, kdo se předbíhají ve frontě státních zakázek, či jinak se podílejí
na korupci.
Občané, kterým bylo vcelku jedno, dokud se rozdávalo ze státního, náhle zpozorněli (někdy v roce 2007-
2008). Tehdy se jim dostalo pohádky o tom, že líní chudí nás vedou na cestu do Řecka. Nevěřím tomu, že
tato pohádka vznikla během posledních týdnů před volbami, to už se muselo chystat delší dobu.
Jak víme, dostatečný počet voličů této pohádce uvěřil a výsledkem byl vznik vlády Petra Nečase. Protože
Čunkovi lidovci a především Bursíkovi zelení se stačili od posledních voleb v r. 2006 naprosto
zdiskreditovat, byly vytvořeny prakticky z ničeho dvě zbrusu nové politické strany.
Z lidovců byl použit Kalousek a ze zelených Schwarzenberg k vytvoření TOP 09. Kdo určil za lídra Věcí
veřejných právě Radka Johna, není dosud známo. Lze se dokonce setkat s názorem, že strana Víta Bárty ho
vyhrála v tombole.
V každém případě se schyluje k završení procesu tunelování přítomnosti. Uzákoněno to bude v podobě
nového daňového zákona, který bude legalizovat přesun daňové zátěže z majitelů firem a horních manažerů
na zaměstnance a spotřebitele. A přecházíme k třetímu období.
Tunelování budoucnosti
Nástup Nečasovy »nové vlády«, složené z mnoha klíčových členů vlády předchozí, umožnil přejít ke
kvalitativně novému typu transformačního polštáře. Poté, co byl v 90. letech rozprodán pod cenou polštář v
podobě státního majetku, a poté, co byl tvrdě stlačen polštář v podobě financí, o něž jsou kráceny veřejné
rozpočty, nafukuje se třetí a zatím poslední polštář.
Ten prvý umožnil disponovat majetkem nakumulovaným v minulosti, ten druhý sáhnout do toků peněz
protékajících v přítomnosti.
Třetí polštář umožňuje sáhnout si již dopředu na peníze, které se teprve platit budou, a přesměrovat je k
těm, kdož už vyčerpali oba polštáře předchozí. Umožňuje tunelovat budoucnost.
Samozřejmě, jedná se především o penzijní reformu a o reformu zdravotnictví, jejichž architektura je
velice podobná. V obou případech se má doširoka otevřít soukromý trh s našimi strachy a obavami.
V jednom případě jde o strach z nemoci, která může přijít kdykoli, ve druhém o strach z nezajištěného stáří.
Tyto přirozené strachy a obavy mají být použity jako motor nového a báječného byznysu. Umožní se tím
lidem, jejichž majetky vznikly v prvé fázi tunelování a kteří byli zbaveni daňové zátěže ve druhé fázi
tunelování, aby své prostředky mohli vložit do oblastí jistějších, než je výroba.
V případě penzijní reformy jde o to, aby byly postupně přečerpány obrovské prostředky ze státního
průběžného systému do soukromých fondů těch, kdo se rozhodnou podnikat s naším stářím. Veřejný
penzijní systém bude stále více zbavován své funkčnosti a peníze z něho se stále vydatněji budou přelévat
těm, kdož se budou zaklínat, že nám je za nějakých 30 či 40 let bohatě zhodnocené přinesou zpět. Za tu
dobu se vystřídá zhruba 10 dalších vlád, takže v případě nedodržení slibu už nikdo nedohledá, kde se
vlastně stala chyba.
V případě zdravotní reformy budou za kouřovou clonou různých poplatků prováděny operace s cílem
zprivatizovat jak nemocnice, tak systém zdravotního pojištění. Vznikne tak další mohutný proud přelévání
peněz soukromým investorům.
Za akty tunelování budoucnosti můžeme ovšem považovat také připravovanou drastickou redukci stavů
policie, protože to také v budoucnosti zaplatíme, krácení rozpočtů na vězeňství a podivný způsob
transformace (spíše však likvidace) úřadů práce a řadu dalších akcí.
Dnes se nalézáme ve fázi, kdy se všechny tři druhy tunelování protínají. Ještě zbývá rozprodat pár posledních
lukrativních podniků. V plném proudu je odčerpávání financí z veřejného sektoru a z dávek sociálně slabým.
A už se hlasuje o přesměrování budoucích toků, které by měly zajistit naše zdraví a stáří.
Myslím si, že lidé si začínají uvědomovat, že právě oni sponzorují všechny tři fáze tunelování. Někteří
už nikdy nenašli dobrou práci, o kterou je v 90. letech připravilo tunelování podniků. Zároveň doplácejí na
daňovou reformu, která je nutí platit na daních více, aby si mohli koupit méně.
Zároveň budou muset zaplatit více na pojistném, aby byli méně sociálně ochráněni. A jejich obavy z nemoci,
ze stáří a z nedostatečného vzdělání pro potomky se stanou trvalým zdrojem příjmů lidí, kteří už dnes
nevědí, co s penězi. Pro tyto lidi se vydávají státní dluhopisy. Kupují si je po milionech.
A my ostatní se jim budeme ještě skládat na úroky, ze kterých oni nezaplatí ani korunu daně. Státní
dluhopisy jsou vlastně prémií pro ty, kdo vydělali na trojím tunelování. Je to taková třešnička na dortu, jak
by řekl pan prezident. Z prosperity, která byla slibována 20 let, zbyly právě dluhopisy.
Abych to uzavřel, celá logika tunelování, kdybychom si to dali do nejabstraktnějších souvislostí, spočívá
v podstatě v tom, o čem Karel Marx psal např. v knize Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Marx
ukazuje, že tehdy ve Francii se velká finanční buržoazie nejdříve vyrovnala s dělníky, nechala je
zmasakrovat na barikádách, a poté si vyrovnala účty s drobným kramářem, který ji na barikádách
pomáhal porážet dělníky.
To, co Marx tehdy popsal v měřítku Francie, se dnes děje v měřítku celosvětovém. Velký finanční kapitál
nejprve degradoval dělníky tím, že je nutí, aby konkurovali nepojištěným Číňanům a Indům, a poté, co se
mu podařilo deklasovat dělnictvo, si hodlá vyřídit účty se středními vrstvami. Přesně s těmi vrstvami, které u nás i jinde zatím volily pravici. Takže pokud existuje nějaká naděje, domnívám se, že spočívá v tom, že středním vrstvám začne pomalu docházet, že právě teď už přišla řada i na ně.
Jan Keller: Dva druhy pravicových voličů
Záznam přednášky Jana Kellera na Vratimovském semináři, který se uskutečnil v sobotu 21. listopadu 2009 ve Frýdku-Místku
Voliči levice a pravice u nás představují už dlouhodobě dva početně vcelku vyrovnané soubory, a to přesto, že česká populace je v rovině svých postojů spíše levicová. Běžně tento rozpor vidíme u studentů vysokých škol, kteří velice často volí pravici, naprostá většina z nich však odmítá platit školné. Položme si otázku, jaké motivy vedou ty naše spoluobčany, kteří ve volbách volí pravicově. Je třeba předeslat, že jejich motivy jsou velice různorodé a určitou úlohu v konečném rozhodování sehrává mediální manipulace.
|
