MEDVĚDOVY OSOBNÍ STRÁNKY

Proč Západ podporuje fašisty na Ukrajině a islamisty v Sýrii?

Jan Miklas

V současné situaci na Ukrajině zaráží, nakolik západ – Spojené Státy i EU, toleruje, či dokonce skrytě podporuje radikálně nacionalistické (neonacistické) síly na Ukrajině, které by bez vměšování Západu zůstaly marginální silou, ale nyní mají hlavní vliv na situaci na Ukrajině a řídí i kroky tamní vlády.

V minulosti, ale i v současnosti je zde analogie se západní podporou radikálních, fanatických islamistů – například v Sýrii, kteří by bez diplomatického zásahu Ruska tuto zemi již ovládali, podobně jako dnes fašisti Ukrajinu.

Proč Západ provádí tuto politiku a proč západní podpora islamistů v arabském světě a fašistů ve východní Evropě spolu souvisí? Jaké cíle tím západ sleduje? Když se na situaci podíváme blíže, již tak překvapivé to není.

Především je nutné si přestat namlouvat, že když nyní Západ podporuje fašisty na Ukrajině a islamistické hrdlořezy v Sýrii, jde mu o podporu demokracie – tomu už dnes snad nevěří ani malé dítě. Skutečné důvody jsou geopolitika a snaha ovládnout a mocensky „vyřadit“ své hlavní geopolitické soupeře. Vedle Číny je tímto soupeřem především Rusko, dnes jedna z mála velmocí, která se může postavit Západu a která je hlavní překážkou snahy Západu o uskutečnění eurasijské a globální hegemonie.

Jestliže se blíže podíváme na pohnutky Západu a především USA například v Sýrii, pak skutečné cíle, které plánovala Amerika, byly dva: za pomoci podpory tamních islamistů svrhnout Assada a otevřít si cestu na Írán, a tím ovládnout pomocí instalace nových Americe loajálních islamistických režimů Blízký a Střední východ (americká strategie „nového blízkého východu“). Dalším cílem potom bylo stejnou strategií ovládnout střední Asii – pevně se tam usadit – a mocensky odtamtud destabilizovat Rusko i Čínu.

Tato strategie však Americe, ale i EU (která pouze hraje roli převodních pák amerického vlivu v Eurasii) nevyšla. Rusko zde vyhrálo, zabránilo vojenskému zásahu USA i NATO v Sýrii a do značné míry ještě více upevnilo svoji pozici na blízkém východě. Amerika zde prohrála a její plán ovládnout Blízký východ a pomocí islámského světa i Eurasii nevyšel. Rusko si de zachovalo nejen svoji pozici, ale i blízkovýchodní mír a stabilitu, protože jinak je možné, že již dnes by se – s pomocí Západu – topil blízký východ v krvi a chaosu a možná by se bojovalo i v Íránu a Střední Asie by byla vystavena experimentům s novými „barevnými revolucemi“ – verze 2.0,  jaké jsme dnes svědky na Ukrajině.

Podle některých tvrzení měla být Ukrajina Americkou „mstou“ za debakl se Sýrií, kde Amerika prohrála na celé čáře. Ať už je to jakkoli, faktem zůstává, že události na Ukrajině mají úzkou souvislost se snahou Západu, zejména Spojených států posunout se dále směrem do Eurasie s cílem mocensky oslabit Rusko a především snahou zabránit projektu Eurasijské integrace, kterého se Amerika velmi obává, protože může definitivně zmařit veškeré jejich plány na ovládnutí postsovětského prostoru, Eurasie a mocenského izolování Ruska.

Naopak v případě úspěšně se rozvíjejícího projektu Euroasijské integrace by západ a Amerika byla definitivně z této oblasti vytlačena. Po ztrátě pozic Ameriky na Blízkém východě by to pro USA byla další a možná konečná porážka jejich moci v Eurasii, které se snaží jakýmkoli způsobem zabránit.

Touto perspektivou je tedy nutné nahlížet na současnou situaci na Ukrajině i na současnou angažovanost Západu v této zemi. Tomu nasvědčuje i to, s jakou hysterií Západ zaútočil na Janukoviče, kterého dosud víceméně podporoval s nadějí, že ho využije proti Rusku, a od kterého se odvrátil v okamžiku  kdy tato strategie selhala a Janukovič se od nepovedené asociační dohody s EU obrátil k Rusku a Západem obávané Eurasijské integraci.

Nastala tedy druhá fáze, spuštění barevné revoluce verze 2.0, ve které se protestující majdanovci, banderovci a radikální pravice i samozvaná ukrajinská vláda stali vědomě či nevědomě statisty v geopolitické hře Západu o ovládnutí postsovětského prostoru a zatlačení Ruska.

K barevné revoluci verze 2.0 je nutné podotknout, že je to podstatně agresivnější strategie než předchozí verze 1.0 (2004 Ukrajina, 2003 Gruzie) a je určena především pro postsovětský prostor východní Evropy. Na rozdíl od předchozí verze – která sázela na liberály – verze 2.0 reálně sází (bez ohledu na lidskoprávní propagandu) na radikální až agresivní síly radikálně-pravicové, neonacistické orientace, s vědomím toho, že tyto síly jsou nejvíce disponované k tomu vytvořit hybnou sílu a údernou část revoluce, a změnit domácí prostředí pro Západ geopoliticky žádoucím (protiruským) směrem. O tom svědčí i západem skrytě podporované zapojení radikální pravice do současných událostí na Ukrajině (včetně zamlčování jejich excesů a jejich svádění na Ruskou propagandu jak Západem, tak i ukrajinskou vládou), kde jsou právě oni skutečnou hybnou silou. Tyto skryté síly pak mají být překryty prozápadním „liberálně-demokratickým“ nátěrem, ke kterému budou využiti liberální „maskoti“.

Tato strategie, přestože se uskutečňuje na Ukrajině, je primárně protiruská. Počítá s tím, že ve východoevropských zemích sousedících s Ruskem je radikálně pravicový, ostře protirusky naladěný segment, s kterým je možné „pracovat“ (manipulovat). Konečným cílem – bez ohledu na využití „fašistického“ faktoru - má být změna režimů okolo Ruska, tak aby byli protiruské, a konečným cílem má být pak samotné Rusko a dosazení člověka loajálního zájmům západu, především Americe.

Právě první pokus o barevnou revoluci verzi 2.0 se již uskutečnil v r. 2012 přímo v Rusku, kdy měl Západem a západními NGO masivně propagovaný „nacionalistický“ lídr Navalnyj  (soustředující okolo sebe radikálně-pravicový protiputinovský segment) shodit prezidentské volby, a zabránit zvolení Putina, což se na rozdíl od Ukrajiny – kde byl odstraněn Janukovič – nepovedlo, jelikož radikálně-pravicový segment na který sázel Západ a který měl podpořit „nacionalistického“ opozičního lídra Navalného, se ukázal v Rusku jako slabý a lidé tuto strategii prohlédli.

Ne tak již na Ukrajině, kde tato strategie „zakořenila“ a splynula s banderovskou a radikálně-pravicovou ideologií, která je zde za skryté pomoci místní vlády a západu podporována.

Přirozeně, že na Západě, který doma označuje za „extrémisty“ i ty, kteří si třeba jen dovolí zpochybňovat evropská postmoderní dogmata, se události na Ukrajině, kde ve skutečnosti probíhá zrození nového typu fašistického státu opírajícího se o neoliberalismus, radikální pravici a oligarchii, musí zakamuflovat tak, aby to zvenčí vypadalo jako „vzepětí demokracie“ proti autoritářskému útlaku, a přitom ještě z Ruska udělat toho „zlého“ – agresora, a naopak zcela vytěsnit reálný fašistický faktor s kterým západ na Ukrajině pracuje, k čemuž má pomoci masivní mediální propaganda.

Příkladem této propagandy může být nehorázné ignorování a překrucování faktů v případě Oděského masakru, kde média aniž by si cokoliv ověřovala, přijala jim se hodící oficiální verzi „ukrajinské vlády“ o „ruských separatistech a teroristech“ – jak záměrně označuje ukrajinská vláda stoupence federalizace. Lež ukrajinské vlády se tak stala pro západní média pravdou a ani slovem se tato média nezmínila o tom, že oběti masakru byli ve skutečnosti stoupenci levice, kteří protestovali proti fašistickým metodám vlády a „Pravého sektoru“, a že to byl právě neonacistický „Pravý sektor“, který má přímo tyto oběti na svědomí.

To není jen obyčejná hloupost a ignorance zaprodaných pisálků, ale cílená strategie, která má zcela zakrýt skutečnost fašistického pozadí na Ukrajině, tak aby médii zmasírovaná veřejnost dále věřila pohádkám o proevropském demokratickém hnutí na Ukrajině.

Jestliže se na celou situaci podíváme  z odstupem, tak zjistíme že nikoli politika Ruska, ale politika Západu a především USA, je nyní hrozbou pro jakoukoli zemi, protože Spojené státy a Západ v současné situaci, kdy ztrácí ve světě globální vliv, ve snaze zachovat si ho využívá ty nejdrsnější geopolitické prostředky, kdy vybrané země uvrhne do chaosu a krveprolití, jak jsme to dříve viděli například v Libyi, Sýrii a dnes na Ukrajině.

Stejně jako na Blízkém východě je i zde nutné doufat, že ani na Ukrajině Západu tato strategie nevyjde a že západ nakonec bitvu o Ukrajinu prohraje, a že dnešní fašisti skončí tam, kde skončili i jejich předchůdci. Rozhodnost, s jakou Rusko hájí své přirozené národní zájmy proti globálnímu nátlaku Západu, a jak bystře zareagovalo na protiruskou strategii Západu, dává naději.  Západ se totiž dostal na Ukrajině do patové situace, ve které už nemůže zvítězit. Bohužel za cenu chaosu ve fašisty ovládané zemi.