MEDVĚDOVY OSOBNÍ STRÁNKY

Musím reagovat na útok pana Horáčka na ruštinu prezidenta Zemana. Vysmívá se mu, že místo "náležitého" slova "понимать" použil údajně počeštěné slovo "разуметь". Tím si ovšem neskutečně naběhl, protože toto slovo se v ruštině zcela běžně používá a skutečně má takřka totožný význam jako to, které pan Horáček preferuje.

Zajímavý a aktuální dotaz. Odpověď má několik rovin: Za prvé je nutno uznat, že někteří autoři ruskojazyčných textů tuto diakritiku víceméně důsledně používají. Za druhé solidní ruské weby typu википедия, викисловарь tuto informaci vždy obsahují. Když si tedy člověk není jist, je kam sáhnout. Za třetí v procesu osvojování ruského jazyka se člověk určité principy už doví - například, že slabika obsahující "ё" je vždy přízvučná. Kromě toho učebnice a cvičebnice do určité úrovně značí v textech nejen "ё", ale například též přízvuk. No a pak jsou tu případy, kdy rozdíl mezi "e" a "ё" rozhoduje o významu nebo gramatickém tvaru (např. "все" а "всё"). V takovém případě i ti, kteří na značení "ё" obvykle kašlou, to znaménko pro jistotu píší. I když často jen v případech, kdy se význam nedá odvodit ani z kontextu.

Zvláštními případy tohoto problému jsou vlastní jména, nejčastěji ruská příjmení. Buď se s tím jménem člověk někdy setkal a pak ví, jestli je tam "e" nebo "ё" (Горбачев, Пономарев), v ostatních případech člověk musí sáhnout po википедии. Nejzapeklitější jsou ukrajinská příjmení typu "Černovol" Черново́л (Чорнови́л) ukrajinsky Чорновіл. Zvláštní kapitolou jsou pak i místní názvy, které se mnohdy neřídí stejnými pravidly jako běžný jazyk.

Jak si vysvětlit a jak se poprat s absencí písmene "ё" ( foneticky : JO ) ve většině ruského, tištěného textu pro člověka, který se rusky teprve učí a tedy potřebuje všechny slova ve správném tvaru ( a to už jsem rezignoval na absenci přízvuku, který leckdy mění význam slova - a přesto se nepíše ) ?

Ruština se od češtiny liší tím, že délka samohlásek je vázána na přízvuk. V češtině mohou být přízvučné slabiky dlouhé i krátké, nepřízvučné mohou být také dlouhé i krátké. Například u dvojice slov "drahá" a "dráha". Přízvuk je u těchto dvou českých slov vždy na první slabice - ta ale v jednom z nich je dlouhá a v druhém krátká. Druhá slabika je v obou slovech nepřízvučná - a zase je v jednom z nich krátká a v druhém dlouhá.

V ruštině jsou všechny přízvučné slabiky dlouhé a nepřízvučné krátké. U samohlásek v nepřízvučných slabikách dochází k tzv. "redukci". V případě samohlásky "o" se redukce projevuje výslovností podobnou českému "a". Kocábovo jméno přepsané do azbuky by teoreticky mohlo mít přízvuk na první slabice jako v češtině, pak by se vyslovovalo /kócap/. Pokud by byl přízvuk tam, kde je v češtině dlouhá slabika, pak by se hláska "o" musela redukovat a celé by to znělo /kacáp/, což je totožná výslovnost jako u toho ukrajinského (ne ruského) hanlivého označení pro Rusy.

Myslíš Medvěde přízvuk, ale to není čárka, i když se tak v učebnicích vyznačuje, takže posun přízvuku by měl být na 2. souhlásku, aby se o změnilo v a. Ale co jsem slyšel, tak to o se jako a vyslovuje jen někde, jinde je to prý normální o.

Ještě mě v souvislosti se slovem "kacap" napadlo, že se Rusové (a Ukrajinci) museli válet smíchy, když jejich vojáky z někdejšího Československa vyprovázel šašek jménem Kocáb. Přinejmenším v prvním pádě se to mohlo vyslovovat úplně stejně. Věřím tomu, že kvůli tomu uměle posunuli přízvuk, aby mu mohli říkat "kócab".

Ještě jedno slovo se objevilo v souvislosti s nacionalistickým šílením západních Ukrajinců, a to "kacap" (rusky: кацап). Ve většině překladových slovníků toto slovo nenajdeme a ani nemá adekvátní překlad do češtiny. Jedná se o velmi staré hanlivé označení Rusů v ústech Ukrajinců. Má ale o poznání urážlivější a hanlivější vyznění než české hanlivé slovo "Rusák". V každém případě jsou na to Rusové velmi citliví a na použití tohoto slova reagují více než bouřlivě.

Použila ho zhruba před týdnem například bývalá premiérka Ukrajiny Tymošenková, když ztratila sebekontrolu a dala průchod své nenávisti v tom smyslu, že celé Rusko a těch osm milionů "kacapů", co zbyli na Ukrajině, je potřeba vyhladit za pomoci jaderných zbraní.

Existují dva výklady původu tohoto slova. Jeden výklad vychází z turkotatarského výrazu pro ŘEZNÍKA, druhý výklad tvrdí, že se jedná o reakci na skutečnost, že Rusové nosili dlouhé plnovousy a v očích zpravidla oholených Ukrajinců vypadali tedy jako KOZEL.

Po ostřelovačích a "odstřelovačích" jsem obdržel další dotaz související s událostmi na Ukrajině. Někdo se v této souvislosti setkal s pojmem "titušky" (rusky: "титушки"). Jedná se o hanlivé označení lidí, kteří podporovali (podporují) Janukovyčův režim. Většinou se jim připisovaly nejrůznější (i násilné) provokace proti účastníkům shromáždění na Majdanu. Označení vzešlo od příjmení konkrétního člověka (Vadim Tituško), který byl jako jeden z prvních z takových provokací obviněn. Dnes se tento výraz používá mimo jiné i ironicky ve smyslu "My jsme tu vlastně všichni titušky, když nesouhlasíme se samozvanou fašistickou vládou..."

Musíme rozlišovat vývoj jazyka po stránce víceméně formální (například pravopis apod.) a po stránce sémantické (významotvorné). Nějaké koncové "-ť" naprosto neovlivňuje význam a smysl slov. Kromě toho se přestalo v jednom významu používat už v devatenáctém století a v druhém významu zhruba v polovině dvacátého. Tady jde o stabilitu VÝZNAMŮ a OZNAČENÍ. Jedno slovo by mělo označovat pokud možno co nejdéle jeden význam (v případě mnohoznačnosti pak stále stejnou sérii významů). A samozřejmě že stejný jev by se měl co nejdéle označovat stejným slovem (v případě existence synonym stejnou sérií slov).

Slovní zásoba se samozřejmě vyvíjí, ale nemělo by jít o překotné tempo. Nejčastějším "obohacením" slovní zásoby je přejímání z cizích jazyků, dále rozšiřování (či zužování) stávajícího významu, drobné posuny významů v závislosti na vývoji samotného označovaného jevu, ale co nejméně by mělo být případů, kde se význam slova změní úplně nebo se (například na základě chyby) najednou začne pro stejný význam používat jiné slovo.

Ono to nemusí být zrovna sloveso, podstatné či přídavné jméno. Pořádný zmatek může do jazykové komunikace vnést i posun ve významech předložek a hlavně spojek.

Co míníš termínem "relativně stabilní"? Ono, když se podíváš na vývoj, tak koncové ť vymizelo relativně nedávno, ještě za první republiky bylo celkem běžné. Přechodníky dnes v ČR nepoužívá téměř nikdo, ale tak ještě před 20 lety to nebyla úplná rarita. Naopak nám do té češtiny proniklo za těch 20 let postupně dost nových slov, zejména z angličtiny.